20. února 2016 (sobota)
Víkend je tu!!!! A Giovanna má naplánovaný výlet do Salerna, ať se prý podívám k moři, že se mi tam bude líbit. (A měla pravdu!) Sama tady má nějakou mezinárodní zkoušku z angličtiny, takže dvě mouchy jednou ranou a spojenost na obou stranách. :) Juuuu. Nadšením jsem nemohla ani dospat. :)
Akorát to mělo jeden háček a to, že ona sama odjížděla už brzo ráno a my za ní vyjeli až odpoledne. Tedy problém nebyl její odjezd, jako spíš její nepřítomnost. Protože my dva s Giannim jsme jak Pat a Mat (já ukazuju, on si mumlá do vousu). Vtipná byla už snídaně, kdy jsme kolem sebe kroužili, míjeli se ve dvěřích a ani jeden nevěděl, co má udělat. Podotýkám, že do dveří se oba nevejdem. :D Gianni je malej, širokej a rozhodně ne moc šikovnej :D - ale o tom později, aneb story se žlutým monstrem pokračuje! Zaujala jsem postoj: "Já si dělám, co potřebuju a na nic se neptám, protože to stejně nemá cenu." :D
Akorát to mělo jeden háček a to, že ona sama odjížděla už brzo ráno a my za ní vyjeli až odpoledne. Tedy problém nebyl její odjezd, jako spíš její nepřítomnost. Protože my dva s Giannim jsme jak Pat a Mat (já ukazuju, on si mumlá do vousu). Vtipná byla už snídaně, kdy jsme kolem sebe kroužili, míjeli se ve dvěřích a ani jeden nevěděl, co má udělat. Podotýkám, že do dveří se oba nevejdem. :D Gianni je malej, širokej a rozhodně ne moc šikovnej :D - ale o tom později, aneb story se žlutým monstrem pokračuje! Zaujala jsem postoj: "Já si dělám, co potřebuju a na nic se neptám, protože to stejně nemá cenu." :D
Hodinovou cestu jsem strávila koukáním z okna na mráčky (nuvola - mrak), jejichž názvy Olga jmenovala pořád a dokola. "coccodrillo - hele koukej krokodýl", naznačovala, a já se mezitím kochala krajinou. Konečně jsem měla možnost si to cestování autem užít. Olga byla totiž až na občasný "mráček" překvapivě potichu - úspěch hned ze startu. Ou jé! :)
Při příjezdu do Salerna Gianni suverénně zaparkoval do miniaturního prostoru, rukama naznačil, že mám zůstat s Olgou v autě, zatímco on zaběhne pro parkovací lístek (poznatek za okraj: Všude jsou parkovací mašinky, žádné volné místa k parkingu a všichni jezdí autem)
 |
| Chtěla jsem vyfotit krásného veterána a stihla jsem jen jeho zadek (takže aspoň ukázka, že přechody tady jsou stejné, jako u nás :D) |
Posléze vysedáme z auta a Gianni 3,5letou Olgu strká do kočárku (neprotestuje, asi je to normálka). Podivuju se. Ale co? Jiný kraj, jiný mrav. Vyrážíme za mamkou (teda žiju v tom domnění). Už samotná chůze je fakt vtipná. Chodím za Giannim a červeným kočárkem jako pejsek, protože nemám nejmenší tušení, kam chce jít. Tak si tak jdu, a abych nevypadala jako úplný ýtý, tak beru telefon do ruky, jakože vyřizuju něco děsně důležitého a v tom náhle Gianni vyráží s kočárkem proti mě.
Koukám na něj, on na mě. Netuším, proč změnil směr. Safra! Tak jsem se lekla, že jsem vyprskla smíchy. :D Tak, abych to osvětlila. Gianni onu situaci s otočkou realizoval nejmíň devětkrát a to na vzdálenosti cca 300 m. Z dálky jsme museli vypadat jako dva troubové s červeným golfáčem. Ani nedodávám, že jsme chodili pořád po té samé straně ulice a že jsme několikrát minuli auto. No něco pro mě. :D V tom konečně telefon (netušila jsem, že čekáme na toto znamení) a Gianni vyrazil takovou rychlostí, že jsem se ho na chvíli málem ztratila z dohledu.. Uff. Setkání s Giovannou (přeřazení rychlosti z pětky na čtyřku). Slyším informaci o obědě. Hm. To slyším ráda. Zalezeme do nějaké pizzerie - Pizza Più - vypadající jako trochu jako kantýna.
Naše malá dáma z červeného kočáru - Olga - už ode dveří vykřikuje, že pět "cinque" je její obědové číslo. Takticky usedáme u stolu blízko východu s číslem 25. Podmínky dodrženy, cíl splněn, dáma se usmívá. Olga (známá svým public relations, jak tomu říká Giovanna) vyráží k jedinému obsazenému stolu vyzvídat, co si dali a jestli to je dobré.
Koukám na něj, on na mě. Netuším, proč změnil směr. Safra! Tak jsem se lekla, že jsem vyprskla smíchy. :D Tak, abych to osvětlila. Gianni onu situaci s otočkou realizoval nejmíň devětkrát a to na vzdálenosti cca 300 m. Z dálky jsme museli vypadat jako dva troubové s červeným golfáčem. Ani nedodávám, že jsme chodili pořád po té samé straně ulice a že jsme několikrát minuli auto. No něco pro mě. :D V tom konečně telefon (netušila jsem, že čekáme na toto znamení) a Gianni vyrazil takovou rychlostí, že jsem se ho na chvíli málem ztratila z dohledu.. Uff. Setkání s Giovannou (přeřazení rychlosti z pětky na čtyřku). Slyším informaci o obědě. Hm. To slyším ráda. Zalezeme do nějaké pizzerie - Pizza Più - vypadající jako trochu jako kantýna.
 |
| Pizzerie (název se mi vypařil), ale objednejte si Pizza Napoletana. Je to Neapolská specialita, nikde jinde v Itálii ji nenajdete (na smetanovém základě brokolice a mleté maso) Mňamka! |
 |
| Nechápu Italský přístup k veřejným záchodům (v restauracích a barech) Nikde nevedou prkýnka! - výzkum prkýnek na italských wc považujte za zahájený - |
A pak to přišlo! Nejkrásnější 2,5hodiny zde na pobřeží Amalfi! :) Mám volno. Vyrážím doprava. Vypadá to tam hezky, což je v kostce můj způsob procházky Salernem. Na promenádě není moc lidí, ale za to černochů (na každém pátém metru jeden). Mám z nich celkem respekt, tak vždycky přecházím na druhou stranu. Ehm. Vydrží mi to přesně 12 černochů. :D
PZO (poznatek za okraj): Fungují tady jako trhovci. Mají na zemi na různých prostěradlech nebo provizorních bednách rozložené zboží typu: hračky pro děti, obaly na telefony a boty Nike v naprosto ulítlých barvách, zato určitě v tom nejnovějším designu. V Neapoli jsem to viděla poprvé a ptala jsem se: "Proč, safryš, ta prostěradla?" Jednoduché. Mají v okolí tipaře a ten, když vidí policii, tak dá znamení, oni vše do vteřiny sbalí do podpaží a splynou s okolím. Je to dost vtipné, když si zrovna v té chvíli prohlížíte náušnice a ony vám najednou začnou ujíždět. :D
 |
| pro ukázku policejní auto na promenádě (uprostřed chodníku) |
Na konci promenády zjišťuju, kolik lidí je venku, kolik lidí tady tráví svou volnou chvíli takhle na sluníčku na pláži. Joo vlastně, ona je siesta! Tady v Kampánii je cca od 13:30 do 16:30. Hned bych to zavedla i u nás..
 |
| To je celé ze dřeva a v té budce vzadu prodávají, jak jinak než kafe |
Promenáda sice končí, ale já pokračuju dál. Chci dojít, až na okraj města, ale něco vpravo vypadá moc hezky. Jdu tam, okraj neokraj. Něco mě tam táhne. Nikde ani noha. - Dramatická pauza!- Vyplatilo se využít intuice. Koukám! Nestačím se divit. Rozplývám se. Vidím za plotem nádherný park (takový jako jsem viděla v Monaku za Caffé de Paris). Fotím jako zběsilá, snažím se najít vchod do té krásy a když už to skoro vzdávám. Vidím ho! Aaaa. Uuuu. To jsou ty chvíle, které vám nikdo asi nedokáže úplně přesně přiblížit. Ale slova jako boží a WAU jsou tady na místě. Zamilovala jsem se do toho místa! Ne jen pro to množství exotických stromů, ale hlavně pro ten klid. Byla jsem v parku sama! Našla jsem si lavičku u fontánky a nasávala atmosféru nejmíň hodinu. Viděla jsem racka, obsypaný mandarinkovník a mé oblíbené Pínie a cítila se v ten správný čas na tom správném místě. Nutno dodat, že lavičky byly nezabetonované, nezajištěné, no prostě úplně na volno (Chápete to?)
 |
| Ooo Ano! To je ten vstup! |
 |
| Mandarinka sem, mandarinka tam |
Po tom parku už bych ani nemusela pokračovat a mohla to rovnou utnout. Jenže já si pak koupila určitě nejlepší zmrzlinu na světě (sama a v italštině!), tu si snědla na promenádě na sluníčku a zakončila to nalezením místního Duoma (kostel/kláštěr), kde jsem se zcela neúspěšně pokoušela vyfotit společně s ním. :D
 |
| Moje první italská zmrzlina v únoru (mandorla e pistaccio) |
):
A na závěr to druhé nejlepší a nejkrásnější (první byl park samosebou!). Výhled na moře a hory v pozadí! Aaaaaa. SALERNO už se těším, až se znovu potkáme!
Žádné komentáře:
Okomentovat