Au-pair po italsku: Policejní hlášení

22. února 2016 (pondělí)

Na mé první pondělí v Itálii se vyčasilo a opět svítí sluníčko. My dvě s Giovannou máme velké plány. Musíme jít na policii ohlásit, že u Giov bydlím. :D Sama nechápe, proč je to tak nesmírně důležité. Prý to bude asi tím, jak se tady za druhé světové schovávali lidé všude možně. Stát má zřejmě pořád obavy. :D Obě kroutíme hlavou - nicméně před policejní stanici v Avellinu (větší město pod které Mercogliano spadá)

POZ (poznámka za okraj): Itálie se administrativně dělí na 20 regionů, z nichž každý má cca 5 provincií. Celkově je provincií v Itálii 109. Já tedy žiju v Kampánii a v provincii Avellino. Kapišto? :)

Stojíme před modrou budovou Carabinieri, vcházíme dovnitř, Giovanna zjišťuje u okýnka, kam máme jít. "Nene. Tady ne. To musíte z druhé strany budovy." Pro představu: ta budova je velká jako naše Ostravská Fukušima a na druhou stranu se dá dostat oklikou přes 4 ulice. Uff. Dojdeme tam. Vcházíme dovnitř a je tam černěji než v Přívoze. Oups! Důležité je zachovat chladnou tvář a nedat najevo strach (někde jsem to  četla :D) Paní u přepážky rychlostí kulometu vysvětluje, že tady se řeší jenom mimo evropské záležitosti a my musíme jít (óóó ano) zpátky. :D Giovanna vychází ze dveří a konstatuje "This is typical Italy". Ha! Řekla Italka. :) Bohužel nemá moc času a musí letět do školy. "Tím směrem je centrum, bude se ti tam líbit. Sejdeme se za hodinku tady na té křižovatce." Pokyvuju. Těším se. Vyrážím. :) 

Chiesa di SS. Rosario
(pěkný kostelík na hlavní Avellinovské ulici)

Bývalé vězení zevnitř

Avellino je divné město, které se vyvíjelo moc rychle, nahodile (mě se moc nelíbí), ale čím blíže se ocitám té staré části města, tím líp se cítím. Objevila jsem dva parky - miluju parky! A udělala si celkem zacházku (ten kostel v dálce vypadá hezky, to je kousek, ještě ten si vyfotím) Ha! Koukám na čas! Za 10 minut tam mám být! Oj. Musím běžet. To nedám! Jdu přímo. Mapa nemapa, orientační smysl přece mám. Ehm. Ehm. Ehm.. Ten den jsem ho asi nechala doma. :D Po bloudění uličkami jsem cestu přece jen našla, ale na Giov jsem narazila nakonec úplně někde jinde (zatímco si to bryskně šmáruju na místo setkaní,v tom slyším Masha) Ha! To by mě zajímalo, jak bych ji hledala na té naší křižovatce. :D Sedám do bílého Huindaie a jedeme za karabiníky.

PZO (poznámka za okraj): Italové zásadně všichni a všude jezdí autem! Auta jsou, kam se podíváš a všichni jezdí jako ... Italové. :D Myslím, že nemusím objasňovat a jen dodám, že blinkr jsem zatím ještě neviděla. :D

Na policejní stanici (opět u toho samého okýnka) zjišťujeme, že jsme sice správně, ale že nám chybí paní, která to vyřizuje. :D Čekáme. Po půl hodině to Giov nevydrží a začne po paní pátrat sama na vlastní pěst. Nevyšlo. Přichází. Čekáme. Opět to nevydrží a útočí na pana v okýnku. Chudák prosebně kouká "já o ničem nevím, mě tady jenom posadili", nakonec podává Giovanně JEDEN papír, ten vyplňujeme za necelé 2 minuty a odcházíme. :D Ha! Ani jsem tu nemusela být. :D

Vítejte v Itálii - v zemi neomezených nesmyslností. :D

Ta věž vzadu je ten kostel, kam jsem chtěla dojít,
ale tady jsem zjistila, kolik je hodin. :D