Au-pair po italsku: Návštěva prarodičů vol.1

27. února 2016 (sobota)

Giovanna mě celý týden psychicky připravuje na víkend. Přijede totiž veledůležitá návštěva - Gianniho rodiče! No to bude! :D Nenechám se zaskočit a hned se vrhám na lekci: italské představování. :D (o úrovni mé italštiny jste už slyšeli, takže nemusím rozvádět. :)

"vybarvujem"  :D

Prarodiče přijíždějí v sobotu dopoledne a osudové setkání probíhá jak jinak než u oběda. Hned na úvod exceluju frází "Mi chiamo Markéta" (cítím se důležitě!) při které Giovanna obdivně mrká. A když dodávám, že mě i těší, že je poznávám, doufám, že Giov samým blahem a překvapením neomdlí. :D (je úžasná, jak mě podporuje v učení:)) Má vnitřní fáze důležitosti však končí okamžitě poté! Oba mi totiž nesdělují jen svá jména ale pokračují dále v konverzaci. :D Nerozumím ani kulové a raději nahazuju již ověřený režim úsměvu a pokyvování (na mou "omluvu" jsou oba z Neapole - pražština hadra!) 

Oběd probíhá v naprostém klídku a pohodě - klasicky vychutnávám, co mám na talíři a poslouchám melodickou italštinu. Snažím se chytat sem tam nějaké to slovíčko, ale s rostoucím počtem snědených těstovin, tato snaha přímo úměrně klesá. :D Prarodiče jsou velmi sympatičtí, ale mluví tak nesrozumitelně (těžko říct, jestli je to víc stářím nebo tou Neapolí), že i Olgiina huhňajicí dvouletá kamarádka je proti nim královna. Popíjíme poobědové kafíčko a já tak trošku tápu, po kom Gianni zdědil svou kyprou postavu. Nejspíš po paní pozdní večeři. :D Babička (nonna italsky) s vlasy bělejšími než čerstvě napadaný sníh je neskutečný pidižvík, ostatně jako všichni stáří lidé zde. Ehm. Konečně jsem mezi svými. :D (156 cm promluvilo)

Na večeři se těším. Gianni jde (jak ho znám, tak spíš jede :D) do nedaleké pizzerky a já mám na výběr: buďto si dám tu nejlepší Margaritu pod sluncem nebo vyzkouším "Pizza fritta" (pizza přeložená na půl jako Calzone, plněná čerstvou ricotou a šunkou, a na závěr osmažená v oleji). Ehm Asi nemusím dodávat, jaké šance na záchranu téhle kalorické bomby má dietní ricotta. Ano správně. Žádné! :D Já však podléhám svodům nových chutí a přikyvuju, že mileráda vyzkouším. (Nečekaně!:D)

Dámy a pánové, dovolte abych Vám představila
- nejlepší pizza pod sluncem -

Dolů do kuchyně mě ani volat nemusejí, jak omamně to všechno voní. Pizzu Frittu jsme si "objednaly" jen s nonnou, Giovanna Calzone, ostatní po pizze a pro Olgu mini Margaritka s hranolky (nejoblíbenější jídlo ever - mám na mysli ty hranolky samozřejmě :D). Jen co přicházím, jsem Olgou usazena na výsostné místo po její pravici. Oooo děkuji. :) A zrovna, když se chci pustit do jídla, tak je mi Olgou zabaveno! Ouch! Koukám jako sůva z nudlí. Nechápavě (naprázdno!) polykám a smutně se dívám, jak se moje Fritta vzdaluje z talíře. "Buon viaggio" (hezkou cestu holka). Fňuk. No nic beru za vděk Giovanninou Calzone (ta samá nesmažená verze jen s jiným sýrem) a pochutnávám si i tak. :)

Pro přiblížení: Olga si na svůj talíř nechává naložit všechny hranolky (chudák nonna to taky odnesla), moji Frittu a sní přesně asi 12 a půl hranolky. :D Toť k italským dětem a jejich výchově. :D Ale nebojte se, všechno dobře dopadne. Princ přeskočí příkop, vykopne hradní bránu, draka porazí a zachrání princeznu. No. Ehm. Tak trošku. S menší úpravou po italsku. :) Giovanna v roli prince zdolává Olgu dvacetiminutovým přemlouváním, ať mi kousek Fritty dá přece jenom okusit. :D Dostávám asi centimentr :D A moje vnitřní princezna se tetelí blahem. :))))

"Co vám budu povídat, občas je to boj. A nejen o Frittu." :)

Řekla spokojeně při pohledu z okna ven! :)

Au-pair po italsku: Denní režim a návrat žlutého monstra

24. února 2016 (čtvrtek)

Hned na úvod je třeba říct, že zřejmě nebyl nejlepší nápad jezdit do Itálie jako au-pair po absolvování dvou lekcí italštiny z učebnice pro samouky a znalostí slov: pizza, pasta a caffè :D

další ranní výhled z okna
(škoda, že ten balkón není můj)

Dokážete si představit, jak probíhá naše ranní rutina s Olgou? Ha! Určitě ne. :D Máme rituál s naprosto přesně vypracovaným systémem. V 8:30 ji budím (úspěšnost cca 50%), přemlouvám k oblékání (úspěšnost 10%) a poté ji jdu vzorem při snídani (úspěšnost 0%). V buzení se neustále zlepšuju (lechtání a můj dokonalý pokus o zpěv funguje čím dál efektivněji). Ovšem s oblékáním a snídaní jsem na štíru. Ha! Evidentně v tom ale nejsem sama. Giovanna s Giannim dokážou přemluvit Olgu k oblečení a jídlu za cca 40 - 50 min (úspěšnost 80%). Uff. Na to jsem krátká a po prvním ranním cvičení na tento dokonalý proces z povzdálí důležitě dohlížím (toť náš rituál!) :) 

Do růžového batohu "Peppa pig" (druhá nejoblíbenější pohádka italských ratolestí) chystám svačinku s pitím. Olga "dojídá" svou snídani (sušenky s kakaem) a po půl deváté odchází ve svém červeném kabátku ala Peppa společně s jedním z rodičů do školy vzdálené asi 100 m. Hurá mám volno! Pokud tedy zrovna nebojuju se žlutým monstrem nebo se nepokouším zlikvidovat jiný domácí spotřebič. :)

Na ukázku prvních pár dílů v AJ
https://www.youtube.com/watch?v=42vC9bkpIDk

Po půl jedné se Olga zjevuje doma a já chystám na oběd - Nene! Já nevařím. Já totiž nemusím. :D Za tohle jsem ráda a o to poctivěji rozprostírám ubrus, rozmisťuju sklenice, příbor a ubrousky. Na oběd jsou těstoviny nebo ony proslavené italské "polévky". Velmi oblíbená je tu čočka a fazole - nic moc tohle, ale za to hrášek je tu přímo orgasmický!

PZO (poznámka za okraj): Italové nepoužívají ubrousky pod talíře. Zato na ty papírové nedají dopustit. Ze začátku jsem nevěděla, co dělat s plátkem chleba nebo drobky. To se tu neřeší! Drobek nedrobek na talíři to skončit nemusí. Mají na to vychytávku! (říkejme mu "drobkovač") A já neodjedu z Itálie, dokud si ho pořídím. :D Voda se zde pije balená a víno nesmí chybět u žádného z pokrmů. Pozor! I Olga ho smí - říkají tomu l´acqua pink (růžová voda). Divné!

slavný drobkovač
(seznamte se:)

A po obědě to začíná! Soukromé lekce s mou učitelkou italštiny (pane bože díky, že nehuhňá!). Olga a já spolu trávíme zhruba 4-5 hodin. Je to náročné a jí většinu času dávám prostor. Místy mě miluje (objímání a pusinky) a místy nenávidí (zavírá mě za dveře a usazuje na gauč se slovy - chci být sama a ty tady na mě počkej) :D Nevzpouzím se. Stejně s tím nic neudělám. :D Tohle naše "milování" probíhá skrz naskrz celý den a nedá se odhadnout. Spolehlivě zatím funguje jen čokoládový pudink (ale na koho by nefungoval, že jo? :)

Volno večerní startuje okolo 18 hod a já si ho po dni stráveném s mou malou italkou neskutečně užívám. Něco chybí, že? Večeře! Ufff. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Čas večeře? Nějaké tipy? Kolem osmé!!! A to prý je tak brzy jen kvůli Olgy. Ou! No dalo by se to i zvládnout, kdyby na večeři nebylo vydatnější jídlo než na oběd (nebo mám aspoň ten pocit - velmi často!) :D

A tak si tady po italsku bojuju přes týden s víkendovým volníčkem, které pokud nejsem zrovna nemocná (což safra zrovna teď jsem), chci využívat na procházky po městě a okolí. Ehm. Gianni mi prý spravuje kolo, tak jsem zvědavá. Níže pochopíte proč..

Žluťák s madlem
(to byl ještě chudák plně funkční)

Žluté monstrum znovu v akci. Zaregistrovali jste příběh - Markétina šikovnost vs. žlutý spotřebič na mytí podlahy?  To se nedá zapomenout. :) Ve zkratce se mi povedlo hned při prvním úklidu utrhnout nebo ulomit madlo u parního "umývače" podlahy. Gianni jako produktový designer vypadal, že tomu rozumí a že nemá sebemenší problém tuto nemilovou záležitost napravit (Kdy já přestanu být tak důvěřivá? To mi řekněte.:D). Můj úkol pro dnešek (tuším, že to bylo úterý) zněl: "vacuum upstairs & downstairs, sweep stairs and wash floor downstairs" Profesionálně beru vše potřebné a postupně zametám, vysávám a když chytám do rukou žluťáka. Tipněte si, co mi asi tak zůstalo v ruce. No jooooo. To madlo! :D Koukám na to a ono, kdyby mělo pusu určitě by řeklo: "No co si čekala? Oprava po italsku." :D

A tady končí mé představy o tom, jak se proháním Itálii na kole.. :D

Au-pair po italsku: Policejní hlášení

22. února 2016 (pondělí)

Na mé první pondělí v Itálii se vyčasilo a opět svítí sluníčko. My dvě s Giovannou máme velké plány. Musíme jít na policii ohlásit, že u Giov bydlím. :D Sama nechápe, proč je to tak nesmírně důležité. Prý to bude asi tím, jak se tady za druhé světové schovávali lidé všude možně. Stát má zřejmě pořád obavy. :D Obě kroutíme hlavou - nicméně před policejní stanici v Avellinu (větší město pod které Mercogliano spadá)

POZ (poznámka za okraj): Itálie se administrativně dělí na 20 regionů, z nichž každý má cca 5 provincií. Celkově je provincií v Itálii 109. Já tedy žiju v Kampánii a v provincii Avellino. Kapišto? :)

Stojíme před modrou budovou Carabinieri, vcházíme dovnitř, Giovanna zjišťuje u okýnka, kam máme jít. "Nene. Tady ne. To musíte z druhé strany budovy." Pro představu: ta budova je velká jako naše Ostravská Fukušima a na druhou stranu se dá dostat oklikou přes 4 ulice. Uff. Dojdeme tam. Vcházíme dovnitř a je tam černěji než v Přívoze. Oups! Důležité je zachovat chladnou tvář a nedat najevo strach (někde jsem to  četla :D) Paní u přepážky rychlostí kulometu vysvětluje, že tady se řeší jenom mimo evropské záležitosti a my musíme jít (óóó ano) zpátky. :D Giovanna vychází ze dveří a konstatuje "This is typical Italy". Ha! Řekla Italka. :) Bohužel nemá moc času a musí letět do školy. "Tím směrem je centrum, bude se ti tam líbit. Sejdeme se za hodinku tady na té křižovatce." Pokyvuju. Těším se. Vyrážím. :) 

Chiesa di SS. Rosario
(pěkný kostelík na hlavní Avellinovské ulici)

Bývalé vězení zevnitř

Avellino je divné město, které se vyvíjelo moc rychle, nahodile (mě se moc nelíbí), ale čím blíže se ocitám té staré části města, tím líp se cítím. Objevila jsem dva parky - miluju parky! A udělala si celkem zacházku (ten kostel v dálce vypadá hezky, to je kousek, ještě ten si vyfotím) Ha! Koukám na čas! Za 10 minut tam mám být! Oj. Musím běžet. To nedám! Jdu přímo. Mapa nemapa, orientační smysl přece mám. Ehm. Ehm. Ehm.. Ten den jsem ho asi nechala doma. :D Po bloudění uličkami jsem cestu přece jen našla, ale na Giov jsem narazila nakonec úplně někde jinde (zatímco si to bryskně šmáruju na místo setkaní,v tom slyším Masha) Ha! To by mě zajímalo, jak bych ji hledala na té naší křižovatce. :D Sedám do bílého Huindaie a jedeme za karabiníky.

PZO (poznámka za okraj): Italové zásadně všichni a všude jezdí autem! Auta jsou, kam se podíváš a všichni jezdí jako ... Italové. :D Myslím, že nemusím objasňovat a jen dodám, že blinkr jsem zatím ještě neviděla. :D

Na policejní stanici (opět u toho samého okýnka) zjišťujeme, že jsme sice správně, ale že nám chybí paní, která to vyřizuje. :D Čekáme. Po půl hodině to Giov nevydrží a začne po paní pátrat sama na vlastní pěst. Nevyšlo. Přichází. Čekáme. Opět to nevydrží a útočí na pana v okýnku. Chudák prosebně kouká "já o ničem nevím, mě tady jenom posadili", nakonec podává Giovanně JEDEN papír, ten vyplňujeme za necelé 2 minuty a odcházíme. :D Ha! Ani jsem tu nemusela být. :D

Vítejte v Itálii - v zemi neomezených nesmyslností. :D

Ta věž vzadu je ten kostel, kam jsem chtěla dojít,
ale tady jsem zjistila, kolik je hodin. :D

Au-pair po italsku: Pohostinost italská při slavnosti jarní

21. února 2016 (neděle)

Víkend pokračuje.. Ou! Dneska ale počasí nevypadá ani zdaleka tak slibně jako včera. Dáváme si poklidnou snídani a lehký oběd v podobě "polévky" Minestrone (polévka by měla být tekutá, ne?) Tahle jako většina italských - není! Je to talíř neskutečně dobré vařené zeleniny s fazolemi a já nějak nechápu, co je na tom lehkého. Opět! :D

Vyrážíme za oslavou jara. Představuju si to (dle Giovannina vyprávění) jako slavnost v ulicích. Všude zní hudba, sem tam kvítek, co roh to stoleček s nějakou dobrotou a kam jen oko dohlédne karafy s vínem. Hmm. Jak já se těším! :) Sedím v autě koukám z okna, zatímco Olgiina mráčková seance se znovu opakuje. Dneska si to však užívám ze sedadla spolujezdce. Ou jé!

Cedule: Benvenuti di Chiusano (čti kjusáno). Parkujeme u nějakého domu na kopci. Ze schodů na nás mává kudrnatá žena kolem čtyřicítky a postarší pán nejméně o dvacet let starší.

Výhled od domu
(to bylo ještě hezky)

Vcházíme dovnitř. Oj! A tady to začíná! Představování? Ha! Nechytám jména, nerozumím ani ťuk! Důležitě se usmívám a pokyvuju (začínám v tom být odborník!) Stydlivě se hlásím ke své nové identitě - Masha! :D Jsou tady tři generace, s Olgou vlastně čtyři. Nejméně stoletá babička (nonna italsky) Fiorentina je odbornicí přes domácí těstoviny, prý je dělá pro celou famílii! Rukama mi demonstruje, jak se na "fussilli" musí. Její šedesátiletá "dcera" Carmella s manželem nás odvádějí k prostřené tabuli. Nějak moc židlí, ne? Jo! On přichází ještě Carmellinin syn s přítelkyní Luigou (patřičně zmatená si doteď nevzpomínám na jeho jméno :D) Usazujeme se. Teda já čekám, až se usadí ostatní a já si sednu, kde zbyde místečko. (Nikdy nevím, co dělat, tak raději vyčkávám. Kdo si počká, ten se dočká, no ni? :) Usedám hned vedle kudrnaté ženy, která je ihned pasována jako hlavní styčný bod konverzace (mluví anglicky!) Ej! A vezme mě do Neapole! A ukáže mi místní dobroty a taje Neapolského života. Těším se už dopředu. :) 

Ehm.. A je to tady! Oběd po italsku. Začínáme. Připravte se. :) Na stole se začínají zjevovat ošatky s chlebíkem a talíře s kousky, pardon kusy, parmazánu společně s kolečky domácí klobásky chuťově připomínající fuet. Testuju a pomlaskávám. "Masha? Vino?" No proč ne..:) Ochutnávám své první bílé v Itálii. Slavnostní přípitek. A elá hop. Červená zapékací miska mi přistává rovnou pod nos. Ještě horká. Rovnou z trouby. Nedokážete si představit tu vůni! Ooo. Hmmm. Fussilli s rajčatovým sugem, mletým masem a nějakým moc dobrým sýrem. Všechno se rozplývá na jazyku, sýr se táhne a domácí těstovinky jsou nepřekonatelné! Do dna misky mi zbývá posledních pár kousků a já začínám lapat po dechu. Kam to všechno dám? Slavnostně si do úst vkládám poslední těstovinu a radostně si sama blahopřeju, že na tom přece nic není, tak proč mě ta Giovanna tolik varovala? (V tu chvíli jsem byla děsivě naivní. Byl to teprv první chod ! :D ) 

Jooo. Ahaaaa. Tak pro to! Přede mnou, kde se vzal, tu se vzal, leží talíř s kusem pečeného masa, nějaký psychodeličně veliký plátek (plát!?) rolády z kuřecího plněný mletým masem), a k tomu opečené brambůrky. No to nemám šanci sníst! (Snědla jsem.) "Masha? Vino?" (tentokrát červené) Proč ne.. (aspoň zapomenu na to, kolik už jsem toho snědla - opět naivní úvaha při tom množství jídla) Na zbývajících částech stolu se zjevují smažené špenátové kuličky, grilované plátky dýně (nic tak dobrého jste ještě neměli!), nakládané plátky dýně (nic tak fuj jsem ještě neměla - s vinným octem si prostě nerozumím) a kouřící tác s něčím, co připomíná mořské plody. Nejsou to mořské plody, ale houby dle nějakého místního receptu - jsou mega luxusní! Pikantní! Moc dobré. A to pozor - houby nejím. Nebudu se ani pokoušet zastírat (nemá to cenu). Ochutnala jsem všechno! A ne jen jednou. Ou jé! Puknu. :D  

Když si nakládám na talíř několikátý plátek grilovaného kousku dýňového nebe, babička Nonna po mě loupne pohledem usmívajíc se od ucha k uchu. Giovanna překládá. Prý se jí líbím! Že mi tak hezky chutná a jsem moc šikovná. Haha! Jsem ráda, že jsem udělala dojem, ale od stolu se zřejmě už nezvednu. :D

Talíře jsou pryč! Uff. Gratuluju si k nadživotnímu výkonu a utírám sliny za uchem. Ohlížím se do kuchyně a Luiga nese tácy s melounem a pomeranči. Hmmmm. To můžu. Po ovoci přece vytrávím, že? Všichni vesele štěbetají a Nonna se usmívá. Líbí se mi. 

Tácy mizí. Že by už čas na tu slavnost jara? Nenene. Ještě přece dezertík. :D Tady se mi to už mlží a já pro nedostatek krve v mozku vypouštím informace. :D Dezertem je "Bubba" - tradiční italská bábovka se šlehačkou přelitá Limoncellem (likér vyráběný z citrónů) a zdobená lesními jahodami. Umírám a prosím o ten nejmenší kousek. 

To je Bubba, seznamte se.

Dojídám (pokolikáté už dneska?). "Masha? Un Caffè?" Kafe? Někdo tady říkal kafe? Probírám se z kómatu. Jo! Dám si! Piju kávu o velikosti náprstku a prosím boha štíhlých pasů, aby na mě nezanevřel. 

vše vypovídající fotografie

Po "obědě" slavnost vítání jara. Jedeme do města podívat se, jak se budí medvěd. Venku je zima, ale lidí všude hromada na to, jak je to malé městečko. Ve zkratce: Martino je veliký podivně vypadající hnědý medvěd, jehož budí ze spánku 12 lovců symbolizujících měsíce v roce. "Medvědí skupina" prochází celým městem, doprovázena něčím, co lze identifikovat jako pojízdný reproduktor na tyči. :D  

Medvěd Martino a jeho lovci
(v pozadí zdroj hudby!)

Všude zní pořád a dokola neskutečná odrhovačka. Po čase vás to chytne! Něco jako naše česká polka. Skupinka tancuje, děti s nimi a my s Giovannou se taky přidáváme. Lovci se "posilňují" grapou. Klasika! Všude je to stejné. :D A já se cítím jako doma. :D

  

Tak přece tady nezmrznem! Po půlečce dáme. Ej!

A tak si tady tancujem! 

Au-pair po italsku: Salerno a parkové poblouznění

20. února 2016 (sobota)

Víkend je tu!!!! A Giovanna má naplánovaný výlet do Salerna, ať se prý podívám k moři, že se mi tam bude líbit. (A měla pravdu!) Sama tady má nějakou mezinárodní zkoušku z angličtiny, takže dvě mouchy jednou ranou a spojenost na obou stranách. :) Juuuu. Nadšením jsem nemohla ani dospat. :)

Akorát to mělo jeden háček a to, že ona sama odjížděla už brzo ráno a my za ní vyjeli až odpoledne. Tedy problém nebyl její odjezd, jako spíš její nepřítomnost. Protože my dva s Giannim jsme jak Pat a Mat (já ukazuju, on si mumlá do vousu). Vtipná byla už snídaně, kdy jsme kolem sebe kroužili, míjeli se ve dvěřích a ani jeden nevěděl, co má udělat. Podotýkám, že do dveří se oba nevejdem. :D Gianni je malej, širokej a rozhodně ne moc šikovnej :D - ale o tom později, aneb story se žlutým monstrem pokračuje! Zaujala jsem postoj: "Já si dělám, co potřebuju a na nic se neptám, protože to stejně nemá cenu." :D

Hodinovou cestu jsem strávila koukáním z okna na mráčky (nuvola - mrak), jejichž názvy Olga jmenovala pořád a dokola. "coccodrillo - hele koukej krokodýl", naznačovala, a já se mezitím kochala krajinou. Konečně jsem měla možnost si to cestování autem užít. Olga byla totiž až na občasný "mráček" překvapivě potichu - úspěch hned ze startu. Ou jé! :)

Při příjezdu do Salerna Gianni suverénně zaparkoval do miniaturního prostoru, rukama naznačil, že mám zůstat s Olgou v autě, zatímco on zaběhne pro parkovací lístek (poznatek za okraj: Všude jsou parkovací mašinky, žádné volné místa k parkingu a všichni jezdí autem)

Chtěla jsem vyfotit krásného veterána a stihla jsem jen jeho zadek
(takže aspoň ukázka, že přechody tady jsou stejné, jako u nás :D)

Posléze vysedáme z auta a Gianni 3,5letou Olgu strká do kočárku (neprotestuje, asi je to normálka). Podivuju se. Ale co? Jiný kraj, jiný mrav. Vyrážíme za mamkou (teda žiju v tom domnění). Už samotná chůze je fakt vtipná. Chodím za Giannim a červeným kočárkem jako pejsek, protože nemám nejmenší tušení, kam chce jít. Tak si tak jdu, a abych nevypadala jako úplný ýtý, tak beru telefon do ruky, jakože vyřizuju něco děsně důležitého a v tom náhle Gianni vyráží s kočárkem proti mě.
Koukám na něj, on na mě. Netuším, proč změnil směr. Safra! Tak jsem se lekla, že jsem vyprskla smíchy. :D Tak, abych to osvětlila. Gianni onu situaci s otočkou realizoval nejmíň devětkrát a to na vzdálenosti cca 300 m. Z dálky jsme museli vypadat jako dva troubové s červeným golfáčem. Ani nedodávám, že jsme chodili pořád po té samé straně ulice a že jsme několikrát minuli auto. No něco pro mě. :D V tom konečně telefon (netušila jsem, že čekáme na toto znamení) a Gianni vyrazil takovou rychlostí, že jsem se ho na chvíli málem ztratila z dohledu.. Uff. Setkání s Giovannou (přeřazení rychlosti z pětky na čtyřku). Slyším informaci o obědě. Hm. To slyším ráda. Zalezeme do nějaké pizzerie - Pizza Più - vypadající jako trochu jako kantýna.

Pizzerie (název se mi vypařil), ale objednejte si Pizza Napoletana.
Je to Neapolská specialita, nikde jinde v Itálii ji nenajdete
(na smetanovém základě brokolice a mleté maso)
Mňamka!

Naše malá dáma z červeného kočáru - Olga - už ode dveří vykřikuje, že pět "cinque" je její obědové číslo. Takticky usedáme u stolu blízko východu s číslem 25. Podmínky dodrženy, cíl splněn, dáma se usmívá. Olga (známá svým public relations, jak tomu říká Giovanna) vyráží k jedinému obsazenému stolu vyzvídat, co si dali a jestli to je dobré.

Nechápu Italský přístup k veřejným záchodům (v restauracích a barech)
Nikde nevedou prkýnka!

- výzkum prkýnek na italských wc považujte za zahájený -

A pak to přišlo! Nejkrásnější 2,5hodiny zde na pobřeží Amalfi! :) Mám volno. Vyrážím doprava. Vypadá to tam hezky, což je v kostce můj způsob procházky Salernem. Na promenádě není moc lidí, ale za to černochů (na každém pátém metru jeden). Mám z nich celkem respekt, tak vždycky přecházím na druhou stranu. Ehm. Vydrží mi to přesně 12 černochů. :D

PZO (poznatek za okraj): Fungují tady jako trhovci. Mají na zemi na různých prostěradlech nebo provizorních bednách rozložené zboží typu: hračky pro děti, obaly na telefony a boty Nike v naprosto ulítlých barvách, zato určitě v tom nejnovějším designu. V Neapoli jsem to viděla poprvé a ptala jsem se: "Proč, safryš, ta prostěradla?" Jednoduché. Mají v okolí tipaře a ten, když vidí policii, tak dá znamení, oni vše do vteřiny sbalí do podpaží a splynou s okolím. Je to dost vtipné, když si zrovna v té chvíli prohlížíte náušnice a ony vám najednou začnou ujíždět. :D

pro ukázku policejní auto na promenádě
(uprostřed chodníku)

Na konci promenády zjišťuju, kolik lidí je venku, kolik lidí tady tráví svou volnou chvíli takhle na sluníčku na pláži. Joo vlastně, ona je siesta! Tady v Kampánii je cca od 13:30 do 16:30. Hned bych to zavedla i u nás.. 

To je celé ze dřeva a v té budce vzadu prodávají, jak jinak než kafe

Promenáda sice končí, ale já pokračuju dál. Chci dojít, až na okraj města, ale něco vpravo vypadá moc hezky. Jdu tam, okraj neokraj. Něco mě tam táhne. Nikde ani noha. - Dramatická pauza!- Vyplatilo se využít intuice. Koukám! Nestačím se divit. Rozplývám se. Vidím za plotem nádherný park (takový jako jsem viděla v Monaku za Caffé de Paris). Fotím jako zběsilá, snažím se najít vchod do té krásy a když už to skoro vzdávám. Vidím ho! Aaaa. Uuuu. To jsou ty chvíle, které vám nikdo asi nedokáže úplně přesně přiblížit. Ale slova jako boží a WAU jsou tady na místě. Zamilovala jsem se do toho místa! Ne jen pro to množství exotických stromů, ale hlavně pro ten klid. Byla jsem v parku sama! Našla jsem si lavičku u fontánky a nasávala atmosféru nejmíň hodinu. Viděla jsem racka, obsypaný mandarinkovník a mé oblíbené Pínie a cítila se v ten správný čas na tom správném místě. Nutno dodat, že lavičky byly nezabetonované, nezajištěné, no prostě úplně na volno (Chápete to?)

Ooo Ano! To je ten vstup!

Mandarinka sem, mandarinka tam

Po tom parku už bych ani nemusela pokračovat a mohla to rovnou utnout. Jenže já si pak koupila určitě nejlepší zmrzlinu na světě (sama a v italštině!), tu si snědla na promenádě na sluníčku a zakončila to nalezením místního Duoma (kostel/kláštěr), kde jsem se zcela neúspěšně pokoušela vyfotit společně s ním. :D 

Moje první italská zmrzlina v únoru
(mandorla e pistaccio)

):

A na závěr to druhé nejlepší a nejkrásnější (první byl park samosebou!). Výhled na moře a hory v pozadí! Aaaaaa. SALERNO už se těším, až se znovu potkáme!

Au-pair po italsku: První úklid a boj s elektřinou

19. února 2016 (pátek)

Dnes je to první den, co je Giovanna dopoledne ve škole a mě čeká na stole překvapení v podobě lístečku (A ano mám ho schovaný, jako památku :D Jsem nenapravitelná s tím svým sbíráním. Já vím. :-D) Lísteček obsahuje informace o úklidu s přáním hezkého dne a smajlíky v závěru. (Já ji žeru!) Mám pozametat schody do patra, vysát a vytřít. Se smetákem to umím, s vysavačem nemám problém, ale safra ta elektrika tady, to je běs. V zásuvce nic pořádně nedrží a jen ve spodním patře můžete zapojit do zásuvky takové ty koncovky s kulatým koncem, ale nahoře už potřebujete "převodník". 

super boží italská zásuvka

to je ta moje kulatá koncovka,
kdyby někdo nevěděl

převaděč spojitosti :D
(Díky Marku!)

VSUVKA: Uuuuu italové a elektřina to je dlouhý příběh.:D V rámci konečného vybalování si říkám "pověsím si svůj lapač snů", ale kam vlastně? Jo! Tady je papírový lustr, tak to by šlo. Po zkušenostech s italskou super elektrikou, raději nejdříve cvakám po vypínači a pak teprve věším. Člověk nikdy neví a jistota je jistota :-D Hotovka. Můj lapač visí a já rožínám. Teda pokouším se o to. Jednou, dvakrát a nic. No do pytle. Já vyhodila elektřinu. :D Hned druhý den a hned tohle. No nejsem já šikovná? Směju se. :D Říkám si: "Zkusím do toho nějak drbnout" (na chodbě jsem totiž zpozorovala světlo :D) Ale čím? Odmítám to zkoušet holýma rukama. Co když mi to něco udělá, že jo? Beru červenou lampičku a chystám se na operaci "jak vyzrát nad italskou elektřinou". Po chvíli šťouchání a střídavého blikání se nic zvláštního neudálo. Sbírám, nasávám odvahu z okolí a jdu na to ručně! Závěr: Kromě vypálených rohovek jsem z toho vyšla zcela nepoškozená, ale už na ten lustr nikdy nic věšet nebudu. Projistotu. :-D

Ale zpátky k úklidu. Po tom, co jsem zametla schody a vysála (Nechápu, jak můžou žít bez zavinovacího kabelu u vysavače. Připadala jsem si, jako s elektrickou sekačkou :D) Mi chybělo udělat jen "wash floor downstairs - ask Gianni, he shows the yellow thing" Ha! To jsou instrukce. Jdu tedy za Giannim, ukazuju na podlahu, on opět pokyvuje. Teď ovšem změna: odchází a přichází s žlutým něčím na podlahu. Ukazuje mi, jak se nasazuje hadřík, kam se vlévá voda a že k tomu potřebuju trychtýř (Ne ještě jsem nikdy neviděla trychtýř a nevím, co s ním :D). No je to vtipné. Nicméně všechno zvládnu absolutně v pohodě, až na to, že se mi na závěr podaří zlomit, vyrvat nebo utrhnout madlo u žlutého parního monstra. :D Asi se počůrám smíchy. Přicházím za Giannim a tomu div nevypadnout oči z důlků. "Jak se to mohlo stát, když jsem jí ukázal všechno i kam se vlévá voda." (Zřejmě mu běží hlavou) Připadám si provinile a snažím se nesmát sama sobě, jak jsem šikovná. Gianni odchází se žlutým monstrem v jedné a madlem v druhé ruce a já se jen můžu domnívat, co si to jen mumlá ve svých italských vousech. :D

Můj studijní koutek s pizzou jako nejlepším společníkem

Au-pair po italsku: Seznámení s rodinou

18. února 2016 (čtvrtek)

Je to zvláštní pocit probouzet se v Itálii. Ne že by to bylo "Ooo jsem v Itálii a hned, co otevřu oči, o tom vím. Vzduch tady voní jinak a i ta postel je taková měkčí." :D Ne takhle fakt ne. Ale je zvláštní nevidět kolem sebe všechny ty moje věci, co jsem si za celou dobu nasbírala. Je to prostě jiné. Zvykám si na ten pocit, že mi vlastně stačí k životu málo a že kolem sebe nepotřebuju tolik, kolik jsem si myslela. Takže jednou, až budu mít opět svůj vlastní byteček, to u mě přestane vypadat jako ve skladišti a vzpomínkovém sále. Možná! (Evi ještě se neraduj, jsem blíženec a do té doby si to možná zase rozmyslím.:D )

Moje postel s překvapením.

Moje Host Family se skládá ze tří členů, jak už jsem zmiňovala - Giovanna, Gianni a Olga. Pantáta Gianni je architekt a maminka Giovanna pracuje jako učitelka na střední jazykové škole ve vedlejším městě Avellinu (Panebože díky za to, že učí právě angličtinu. Netuším, jak jinak bychom komunikovaly. Ale o tom později.) Giovanna má velmi specifickou pracovní dobu, resp. ještě jsem ji zcela neodhalila. Někdy chodí do školy dopoledne, jindy odpoledne a velmi zřídka je pryč téměř celý den. Učí teprve první rok, tak nemá na starosti jenom jednu třídu a dělá jenom takové drbky, zástupy atd. Jen pro představu, když říkám, že učí odpoledne nebo dopoledne. Jsou to jen dvě hodiny!! Nechápu. A prý je na škole takových učitelů kolem 50. Celkově učitelů kolem 200 a žáků 1500 tuším. Jsou to tři školy s různým zaměřením - umělecká, jazyková a vědecká.

Gianni, ten je pro mě velkou záhadou. Nikdy jsem ho neviděla pracovat, což je vcelku pochopitelné, když má pracovnu úplně nahoře, kde nemá nikdo přístup. Vím jen to, že dělá do produktového designu a tak asi jednou týdně jezdí do hodinu vzdáleného města u moře - Salerna. Gianni umí anglicky asi tak tři věty, takže je to fakt zábava se s ním domlouvat. Teda já ukazuju, on souhlasně kývá a nakonec, když odcházím, on si něco pod fousem italsky mrmlá. :D Hlavně, že se domluvíme. :-D Je zvlástní ani netušit, co si ten druhý o vás myslí a nedejbože říká. Teda pro mě to je peklo (bylo), ptz jsem zvědavec zvědavý a všechno musím vědět. Ale tohle au-pairovství mě učí být nad věcí, válet se na svém italském obláčku a užívat si siesty. Však co? Ať si myslí, co chce. :-) Příjemná změna. 

Výhled z okna na hory
(Aaaa po ránu to nejlepší)

Au-pair den nultý aneb Benvenuta in Italia

17. února 2016 (středa)

Sedím si tak v autě a koukám z okna, jak ubíhá polská krajina (co kopeček to minimálně jeden kostelík:), už od pohledu ven mi je pěkná zima a svírá se mi žaludek (to asi nebude tou zimou, co?). Pfff. Jednou jsem se rozhodla a půjdu si za svým snem. :-)

Letí mi to v 10:20 z Katowic. Nejpozději se smím odbavit 40 min před odletem, takže luxus! Žádné dvě hodiny, jak se pamatuju. Z Ostravy mě veze autem taťka. Vyjeli jsme kolem osmé a něco po deváté jsme na místě. Doporučuju se u Katowického letiště vykašlat na oficiální parking, protože o opravdový kousilínek dál je hlidaný parking jen za směšné dva zloté na hodinku. Zvládli jsme to i s mým 27 kilovým hranatým kamarádem. Na letišti úplně pohodově i kafčo za vcelku rozumnou cenu i s croissantem a to jen díky schopnosti mého otce vládnout polským jazykem (klobouk dolů). Snažím se ještě využít poslední minuty na předvedení svého nového mobilního miláčka, ale nedostupnost Wi-fi (i když se ukazuje jako funkční) mi to nedovoluje (že by Polsko?). Raději nehledám viníka ale raději ten spravný terminál. Stíhám vše naprosto luxusně, procházím vším možným a pak už jen mávám na taťku (tuším, že existuje i předodletová fotka, ale tajně doufám, že ne, ptz jsem se zahlídla v zrdcadle). A je to tady! Ještě projít gatem 13, zavolat mamce a mé milované sestřičce a už není cesty zpět. :-) Mám strach, ale jakmile vidím "své" růžové letadlo, vše zapadne na své místo. Věděla jsem, proč si koupit bundu v téhle barvě. :-D Nejspíš proto, abych si ji při výstupu z letadla musela sundat (díky neskutečným 20 stupňům minimálně) a přehodit ležérně přes rameno.

Rezervace místa u "okna" byl dobrý nápad!

Let byl skvělý. Miluju ten pocit, jak se letadlo dostane na správnou ranvey, zařadí rychlost a já se bořím do sedačky a cítím, že za mnou nezůstává na zemi jen Polsko. :-) Přílet do Neapole s teplotním šokem a pocitem, že patřím ke svému letadlu, už byl zmíněn, ale má oblíbená slova "Welcome to Naples" ještě ne. :-)

U letadla jen rozhalené kabáty, ale v autobuse už šly dolů.

Vstupuju do haly, vidím volné sedadlo, čekám na kufr a světe div se na Neapolském letišti je funkční WI-FI. Jupii. Informuju svět, že jsem dorazila nepoškozená a šťastná. :-) Můj hranatý několika kilový kamarád nikde a poslední skupinka Polských turistů odchází. Co teď? Opouštím síť a s prosbou se obracím na nejmladší a nejopuštěnější kus ze stáda oněch turistů. Neví, Prchá. Nějaká dobrá italská duše - "To je váš kufr?" Ha! Poslední. Děkuji za záchranu a utíkám za svou "novou" rodinou. Ještě rozpustit vlas, poslední pohled do odrazu ve výkladu a padím dělat dobrý první dojem. :-) Vidím je a slyším "Ciao" Zdravím je týmž způsobem na zpátek (jakto, že to znělo v česku s CDčkem o tolik italštěji?) Malá Olga (3 roky) má naprosto dokonalé mikádo a je roztomilá až na runway. Giovanna (maminka) má hnědé mikádko delší po ramena a brýlky. Působí stejně sympaticky a pohodově jako přes všechny naše skype hovory. Jediným překvapením jsou občasné šediny. Gianni (manžel) je fakt menší, než jsem si ho představovala. :-D

Nakládají mě do bílého auta (safra značku nevím) a vyrážíme směr Mercogliano (50km). Nějak nemám ani chuť se dívat kolem (nebo čas?). Olga mě naprosto strhává. Nejprve mi ukazuje výtvory, co udělala jen pro mě dnes ráno a nakonec se nechává okouzlit mým barevným náhrdelníkem (ještě, že mě ráno osvítilo si ho vzít. Ej!) "La bella collana" (v překladu krásný náhrdleník) Malá neustále něco žvatlá italsky (nerozumím ani ťuk). Giovanna mi vysvětluje drobnosti a sem tam překládá do aj, cestou ukazuje a říká. "Dívej tam je Vesuv, ale hezčí je z druhé strany." (UUu! Já vidím VESUV! :-) Jedeme a já se pomalu seznamuju a smiřuju, že mé nové jméno a nová identita je MASHA :-D Ne. Nemá to nic společného s tím, že jsem z Česka a že Rusko je prostě blízko, ale proto, že Olga má oblíbenou panenku a já prostě ponesu dál světem její jméno a slávu. :-D Smiřuju se s Mashou a Giovanna mi ukazuje horu, na kterou se budu dívat z okna svého pokoje. A pomalu už vidím své městečko, to o kterém jsem všem jen říkala a ukazovala ty nejhezčí fotky. Je tady! Mercogliano! Mé italské městečko v kopci pod horou. :-) Dům je stejně hezký jako podle Google Map, takže jsem spokojená.

Tak tady bydlím
(moje je to okno úplně nahoře nad garáží)

Čeká mě seznámení s hlavní sestavou hraček od Olgy a pak už jen hmmm (Voní to luxusně!) Domácí lasagne! Boží! Dostávám víno - kapku. Prý je domácí a tvůrcem je Giovannin tatínek. Lahoda. Barvou není červené ale takové světlejší a chuť tomu i odpovídá. Ale je dobré. Po večeři jdeme nahoru, Olga mi musí ukázat nejprve svůj pokoj s velkým růžovým kobercem a teprve pak až ten můj. Vrhám se na kufr a vytahuju všechny dárečky, co jsem si pro ně přivezla. Olga rozbaluje ty své (omalovánky, sladkosti a nakonec princeznovskou korunku) a nakonec i ty od Giovanny (svíčku z včelího vosku - vonící po medu - a českou kuchařku v italštině). Olga poletuje kolem s korunkou a Giovanna je nadšená z knížky českých receptů. Nejvíce se směje fonetickým překladům - střapačky :-D (fakt to vypadá divně). Hrajeme si s Olgou ale pak na mě jde spaní. Odpočívám a obepisuju celý svůj svět, že jsem v pořádku a živá dorazila na místo určení.

A takhle to u mě vypadá bezprostředně po příjezdu
(to tam jěště není nepořádek :D )

Olga to po dvou hodinkách nevydrží a přiběhne s touhou mě obejmout a odvést si mě na svůj růžový koberec (tappeto po italsku). Podléhám a po chvíli už jsme přivolány na večeři. Hmmm. Po cestě ze schodů citím rozmarýn (rosmarino). Na talířku mi sedí jakoby náplň do hambáče ale asi tak milionkrát chutnější (ten rozmarýn dělá divy!) k tomu typicky italský bílý chlebík, s rajčátky a domácím olivovým olejíčkem (taky domácí od Giovannina otce). Nechybí ani prosciutto a zámotky mozzarelly. Ano! Tady "buon apettito" dostává nový rozměr. :-D A je to jedna z těch chvil, kdy jsem ráda, že jsem nejela do Irska! Promiň Ali, ale Itálie je prostě teplejší a tak nějak k sežrání. Zítra mě čeká můj první oficiální den v roli Au-pair. Takže "buona notte" můj ty světe. :-)

Masha con la bella collana :-)