Au-pair po italsku: Mercoglianská výletnice Masha

1. března 2016 (úterý)

Rozhodla jsem se první březnový den patřičně oslavit a využít teplejšího počasí se sluníčkem (celých 12 stupňů). Ou jé! :) Po snídani doprovázím Giovannu s Olgou do školy a následně se odděluju. Juuuu. :) Moje první vycházka! Giov na mě kouká jako na zjevení s výrazem: "Procházka? Vážně?" 

PZO (poznámka za okraj): Au-pairka přede mnou byla mladinká ani ne dvacetiletá Španělka  z Madridu (Lorena), co prý celou dobu proseděla jen doma u počítače a její největší výlet byl do supermarketu pro šampón. :D No chudák Giovanna. Netuší, co si pozvala domů. :D

Brána města
ti svatí už kapku opadali (takže fotka netřeba)

Vyrazila jsem. "Tahle ulice by měla vést na vrchol města." běželo mi hlavou. Procházím branou - jedna z původních bran města (v každém italském městě nějaká taková je), na níž jsou vyobrazeni tři svatí, jež toto město ochraňují. Stoupám uličkou (místy je fakt uzounká!) strmě vzhůru. Nebudu vám nic nalhávat - není tady úplně čisto a sem tam je někde pohozená nějaká lahev a dost dveří a oken je zavřených evidentně natrvalo, ale celkový dojem je peckovní! Sluníčko svítí, vítr vane skrz právě pověšené prádlo. :) Je tu bájově!
A v tom.. Bech ho!

O dvacet cenťáku mě míjí vědro s vodou tedy spíš jeho špinavý obsah. :D Koukám na zdroj neštěstí a on na mě! Chudák paní z toho měla evidentně větší šok než já. :D Mám to ale safra štěstí. Stačil kousek a nemusela jsem se sprchovat! :) Zvláštní místo tady nahoře. :) Lidé zde bydlí na úrovni ulice. Skrz dveře vcházíte rovnou do obýváku nebo do kuchyně. Všude vlající prádlo (Italové musí prát snad ob den?! - jinak si to neumím vysvětlit).

Pokračuju ve výpravě. Je to kapku do kopce. Uff. Funím jako parní válec. :D A co to neslyším? Vodu. Ne fakt další vědro ne! :D Tekoucí vodu. Došla jsem k tzv. akvaduktu. :) Strouhou tady teče voda a kousek výš jsou i takové jakoby tůňky. Tohle místo s okamžitou platností pasuju na mé nejoblíbenější místečko v Mercoglianu. :) Ou jéé. :) Užívám si uklidňujících zvuků vody. 

vpravo teče voda a za "branou" vpravo výše se nachází ty tůňky

jedna z tůněk

Oups. Jsem tu už tak dlouho? No a to jsem chtěla na vrchol. To ještě zvládnu. Ehm. Ale kudy? No zkusíme to třeba touhle uličkou. :) (naprosto nejvíc miluju tenhle ztřeštěný způsob procházení se) Po menším bloudění jsem dorazila do svého cíle - Il Castello di Mercogliano. Velmi vznešený název pro něco tak rozpadlého. :D 

honosná informační cedule

ta kopule na konci cesty to je - Castello

 

Evidentně to dříve byla nějaká menší kamenná kaplička a vzadu za ní i něco jako komplex, ten už "moderní" (všechno zavřené a rozbořené). Ale to bych nebyla já, abych se tam nechtěla i tak podívat, že jo? Přelízám plůtek a hledám cestu mezi vypadanými cihlami. Vcházím na vrchol nefukčního "amfiteátru" a užívám si výhled. To si nedovedete představit! Celé město jako na dlani. Hory v dálce. A ten klid. Hmmm... Neskutečné. 

za výhled to stálo!

Cink! Zvuk padajícího kamínku. Uuuuuuuu... Tenhle zvuk mě posílá do země infarktu. Do pytle! Co jsem sem lezla?! Ufff. Jak, že je to ve filmech?... Jj počkám, co se bude dít. Neee, vždyť to je blbost. Přesně naopak! Jako myška se plížím pryč a v tom vidím...malinkého ptáčka, jak si hraje s nějakou bobulí. Ufff. Jsem to ale strašpytel! Chjo. Nicméně chuť zůstat a dále rozjímat nepřipadala v úvahu. Můj klid byl ten tam. :D A já možná trošku svižnější chůzí vyrazila zpět k cestě za Castellem. :D A ne náhodou jsem si mohla hned, co jsem se na ní ocitla, dovolit i zpomalit. Ptáček, neptáček. :D Adrenalin jsem měla i ve vlasech. :D

pohled na město cestou zpět

Vydávám se na cestu dolů, opět kapku bloudím (přece nepůjdu tou samou cestou, že jo?), ale za chvíli už s blaženým úsměvem mačkám zvonek "Pistillo" a odpovídám Giovanně : 

"Ano, to jsem já, Masha!" :D 

- Mercogliano -
Můj nový domov mezi "kopečky"