Au-pair po italsku: První lekce italské kuchyně

8. března 2016 (úterý)

Je pár věcí, proč jsem vyrazila právě sem do Itálie. Slovo - PASTA - napoví. :D Naprosto ultimátně a s téměř fanatickou vášní zbožňuju těstoviny všech tvarů a velikostí. Dovedete si tedy představit, jak jsem se asi tvářila po Giovanniném dotazu: "Neuděláme společně nějakou domácí pastu?" Čirá radost a štěstí v mé tváři se nápadně podobaly výrazu při mé první ochutnávce pizzy. :D Gianni se mi vždycky směje, že prý u toho vzdychám, jako kdybych nejedla nejmíň týden. :D (safra ale já si tak připadám, když jsou ty večeře tak pozdě :D) Oooo má sladká Margheritooo. :D Teď mi došlo, že to asi nebude náhoda, jak se Markéta řekne italsky.... :D Jo přesně tak! Margherita. :D

Příprava na "pastování": Nachystáme ubrus, dřevěný tác, olivový olej, mouku a čisté packy! Jdeme na to! Vzhledem k tomu, že nám je Olga opět velmi cennou pomocnicí (moučným rozprašovačem), tak se doba přípravy protáhne téměř na celé dopoledne. :D 

Jen co se bílá oblaka pomalu snášejí k zemi, můžu oficiálně započít svou první lekci italské kuchyně (sušenky byly tak easy, že je nepočítám :D) S úsměvem dvouletého dítěte beru do ruky těsto (jooo těsto na pastu) :))) a vrhám se na výrobu své první těstovinky. Juhuuuu. :) Zabte mě. Mě to baví. Vůbec mi to nejde. Těsto mi pořád někam ujíždí, utíká nebo skáče. :D Ale nakonec (po půl hodině úmorného snažení a marných pokusů) přicházím na italský těstovinový grif a jde mi to od ruky. Ehm. Na ty poslední tři kousky jsem fakt pyšná. :D A hurá těstoviny s názvem CAVATELLI jsou na světě. :)

Povím vám, chutnají skvěle! :) 

RECEPT:

hladká mouka (množství odhadem)

voda (množství odhadem)

olivový olej (vydatně zakápnout)

S množstvím surovin moc nepomůžu, protože to byla taková smršť, že jsem to moc nepobrala. Nicméně já vám věřím. :) Mouky cca 300g pro 4 osoby, přidáme vodu (tak ať je to těsto a ne polívka! :D), nakonec vydatně zakápneme olivovým olejem. 

Těsto rozdělíme na několik dílů, z nichž vytvarujeme hadíky o průměru dospělého prstu. Můžete používat nůž,  ale já si vystačila s rukama (těma svýma :D). Utrhněte/uříznete vždycky kousek těsta o velikosti mince. On ehm. Teď přichází ta fáze, kterou neumím moc popsat. :D Tuto "těstovinovou minci" položíte a připravíte si dva prsty (ukazováček a prostředník). Varování! Dlouhé nehty jsou na dvě věci! (vlastní zkušenost :D) Prsty přitlačíte těsto a táhněte dolů. Cílem je "minci" rozmáčknout a současně zarolovat. Těstoviny by měly mít uprostřed prostor, aby se rovnoměrně uvařily. 

Pro toho, kdo to moc nepobral (tipuju většinu : D) odkaz zde: www.youtube.com (postup od 2:00)

Závěr je jasný: Cavatelli vaříme ve vroucí vodě, dokud nejsou přímo k sežrání. :)

Buon apettito! 

Au-pair po italsku: Sobotní sušenkování

5. března 2016 (sobota)

Je to už poněkolikáté, co se probouzím do své italské postele s červeným "potahem". Zajímavost! Italové nemají klasicky povlečené peřiny jako my. Peřinu sice mají, ale většinou je nějaké barvy a nepovléká se. V zimě (když je chladno) se přikrývají dvěma vrstvami: 1. takovou velkou látkou rozměrově větší než peřina, materiálem jako jednovrstvé povlečení) a 2. onou "peřinou". Nemusím vám vykládat, jak tady trpím. Jak mi peřina pořád někam ujíždí a jak po ránu připomínám spíš zámotek než člověka. :D No spaní za všechny peníze! Zlatá česká povlečená peřina!!!

Dneska mám volno! Dneska je totiž co? No jooo. Sobota! :))) Venku není nic moc (zase prší safra!), ale já mám o zábavu postaráno. Budeme totiž péct sušenky! :) A já se nemůžu dočkat. Miluju pečení. A navíc po tom uměleckém výkonu s Olgou (jedno významné modré uff!:D) tento týden nějaké to pohodové pečeníčko uvítám. (Oo můj bože ta moje naivita mě jednou zabije! :D)  

Zezdola slyším: "Mashaaa, faciamo biscotti." (Jdeme dělat sušenky.) Uff! Odkládám učebnici Italštiny a jdu na to. :) Hned ve dveřích jsem pasována zástěrou. Juuu, já mám zástěru a s kytičkama! :) Mám ráda zástěry. :) (Jsem střelená. Vím to. Netřeba komentovat :D) Na stole vidím rozložený ubrus (prý využívaný speciálně pro potřeby pečení) a na něm dřevěný tác, na němž se míchá těsto a peče. Doma máme podobný, takže nic nového. :) Dále vidím odměrku, mouku, cukr, vajíčka a vidličku. 

 

Jdeme na ty sušenky! Juuu. Těším se. Giovanna společně s Olgou sypou mouku do odměrky (Zvláštní! Nepoužívají váhu.). Tu potom sypou na dřevěnou plochu. Ehm. Sypou je vznostné slovo! Olga to tam šoupne a já chápu, proč jsem i jako dozor vyfasovala zástěru. :D Stejný postup se opakuje s cukrem. Celkem koukám, že malá Olga dokáže sama rozbít vajíčka (bez ironie - no fakt!). A NE skořápkové sušenky nepečem! :D Úkol zní jasně. Celé to smíchat. Zástěry dostaly na frak, holky jedny nešťastné. :D Ou jééé. Olga si totiž pod slovem smíchat představuje spíše slovo poplácat. :D Haha! Oblak mouky se pokojně vznáší kuchyní a já se dívám vzhůru s otázkou/přáním (že se takové "princezny" rodí jen v Italii? prosííím :D)

Těsto zázrakem vytvořeno. Teď jen vyválet a bude se vykrajovat (nejlepší část ever!). Váleček (italsky materello) je dřevěný a formičky barevné (prý jarní edice :) juuu). Olga si pro sebe zabírá nejméně polovinu těsta a snaží se vyrábět ty nejpodivnější tvary (motýl křížený s kometou, apod.) Nakonec objevuje obrovitou formu sněhuláka a vytváří tak nejspíše největší sušenku v okruhu padesáti kilometrů. :D

moje zástěra v akci

Je to k nevíře (a já to můžu dosvědčit), že paradoxně Olgiin nápad s mega sušenkou byl ten nejchutnější! Takže pokud chcete zkusit péct stejné sušenky (žádná věda!) jako tady v Itálii, zaměřte se na větší formáty. :D Chutnají totiž zatraceně dobře! Recept níže. :)

RECEPT
na cca 2 plechy a 1 sněhuláka:

500g hladké mouky

200g cukru krystal

3 vejce

200g másla (rozpuštěného)

Smícháme nejprve mouku a vejce. Poté přidáme cukr a rozpuštěné máslo. Vše pořádně propracujeme. Vytasíme váleček a formičky a jdeme na to!

Trouba na 170 C a pečeme podle vůně a barvy. :) Zde neplatí, čím je barva sytější, tím bude sušenka chutnější - cca 10 min - do zlatova.

Au-pair po italsku: Jak se stát au-pairkou a nemalovat po dětech

4. března 2016 (pátek)

Pokud chcete jet jako au-pair, doporučuju jet do země, kde se aspoň jakž takž domluvíte. Ne jako já. :D Safra! Ta italština mě jednou zabije. :D Zlaté anglické dítka, říkám si. :D U Olgy s pizzou ani pastou nepochodím. (Určitě jediná Italka, co nemá ráda pizzu. :D) Snažím se učit, co to jen jde. Ale stavím si teprve základy a musím počkat než vytvrdne beton. Zato bravurně ovládám barvy a počítání do deseti. :D Ou jééé. :)

Často taky odpovídám na dotazy: "A to máš přes agenturu?" Ne. Nemám! A jsem za to ráda. Rodinku jsem si našla sama na vlastní pěst přes stránky au-pair world, což jsou podle mě ty nejlepší stránky pro aupairky. Je tam celý svět. Dokonce jsem ve zvědavosti narazila i na pár českých rodinek, co hledalo au-pair někde kolem Kutné Hory. Hihhi. :) Fakt! Nekecám!

Na stránkách jsem do svého úžasného a vyšperkovaného profilu (Děkuji Ali!!!) s hrdostí a pýchou uvedla, jak děti ráda zmaluju od hlavy až k patě. :D Zatím si nikdo nestěžoval. Ehm. Přiznávám. Jednou ano. :D Maminka blonďaté holčičky, která si dcerku vyzvedávala po dvouhodinovém hlídání s "potetovanýma" nohama plných pavouků a lebek (Já navrhovala srdíčka a kytičky. To ona si trvala na lebce :D), s pomalovanou tváří a là krokodýl a s růžovo-zeleným čírem.  Chápu, že to musel být kapku šok oproti předchozímu stavu. :D - Ale Colours of Ostrava si můžou užít i děti, no ne? :)

Giovanna mého "umu" chtěla zneužít už od prvního dne, ale v Itálii zřejmě neznají pojem - barvy na obličej. Obešly jsme spolu dvě parfumerky, tři drogérie a nakonec jsme našly jen tři ušmudlaná balení v zapadlém koutě mega hračkářství. 

PZO (poznámka za okraj): Nechápu, co to ti Italové mají, ale hračkářství (italsky giocheria) a oblečení pro děti je tady doslova na každém rohu. Fakt mazec! A tak zase příjemná změna oproti našim blikajícím hernám nebo číňanům. :) 

Pracovní plocha, kde se tvoří jen samé zázraky
(kuchyň)

Ehm. Ehm.  (Odkašlávání) Jak mám začít? Jak popsat pokus vytvořit na Olgiíné tváři své nové mistrovské dílo? Asi takto: Vybavena jako správný profesionál se vydávám realizovat svou první zakázku. Olga však zřejmě ne zcela pochopila význam: malování na obličej, chopila se mých barviček a jala se vybarvovat sama, ne však obličej (ještě, že tak! štětec v oku mít fakt nepotřebuju :D), ale všechno ostatní. Naštěstí se mi jí včas podařilo obalamutit, že papír je nejlepší možnost. Ouu jéé. :) Aspoň jeden úspěch dneska!

Ve zkratce: ANO i s barvami na obličej se dá malovat na papír, ale ne moc dlouho! :D Vydržely přesně tři veledíla a modrá padla jako první. :D A NE tříleté Italce se štětec z rukou nebere! :D 

Natěšená Giovanna vracející se ze školy se hned ve dveřích vyptává: "Tak jak dopadlo to malování? Byla nadšená, že? Máte nějaké fotky?" Prstem mířím směr lednička. :D Kde visí modrá A4ka z pera našeho Olgicassa. :D Giovanna jako hrdá italská matka nezklame. Olgu patřičně chválí a vyptává se na detaily, které byly mému nemateřskému oku prozatím zcela utajeny. :D Vždyť je to jen papír celý natřený na modro! Wtf? :D Mhouřím oči a joo...tohle by mohlo být... Ne fakt nic! Nic tam nevidím. :D 

Posunky se snažím Giovanně naznačit (Olga je totiž uprostřed výkladu o svém modrém zázraku), že mě naše neúspěšná mise mrzí, ale že jsem se opravdu snažila. Zachránila jsem přeci kuchyň a to se taky počítá, že jo? Giov na mě povzbudivě mrká a mlčky vysvětluje, že to čekala. :D No dík pěkně, to je teda důvěra. :D 

Ještě dostanu pochvalu za to, jak jsme to malování zvládly. :D No mě picne. :D

Moje italská ďáblice s českým krtečkem

Au-pair po italsku: Vízové šílenství Working Holiday New Zealand

2. března 2016 (středa)

Několika denní zjišťování informací a testování dnes vrcholí. Nadešel den D a ve 22:00 se otevře brána s nápisem "Nový Zéland" Ou jééé. :) Sice jen pomyslná - pro získání ročních víz. Ale já jsem nervózní, jak puberťačka před první pusou. Ou. Co když mi to nepůjde otevřít? Co když se mi vypne počítač? Co když tam něco vyplním špatně? Co když? Co když? Co když se mi mozek zavaří a BUM? :D Uuuuu.

Několikrát si zahraju dle imigračního na Italku. :D A proč ne, že jo? :D (geograficky to odpovídá) :D Vyplňuju všechny formuláře falešnými údaji. Musím pilovat rychlost! S kamarádkou si průběžně sdělujeme informace a pocity přes modrého přítele Skype (nechápu, kdo ho vymyslel, ale pasovala bych ho na rytíře a uvařila mu večeři!) :) Jdeme na to! 21:30 nahazuju motory (zapínám prohlížeč), připravena zařadit nejvyšší rychlost a porazit všechna prázdná políčka. :)))

Prohlížeč nastartován. 22:00. Ehm. Nemůžu zařadit ani jedničku. Přihlašovací stránka zřejmě přestala existovat nebo se ocitla v jiné dimenzi. Tsssst. Pokouším se přemluvit okno prohlížeče, aby mi ukázalo něco jiného než jen bílé pozadí. Marně! Očima jezdím v kruhu jako to načítací kolečko v chromu (dokolečka dokola - motá se mi kebule a už mi z toho šplouchá na maják :D)  Koukám na hodiny - 22:15 a já jsem ještě neviděla ani přihlašovací stránku. To vypadá nadějně! :D Pff. 22:30. Začínáme se smát. 22:45. Moje anglická parťačka opouští Skype se slovy "musím si pověsit prádlo" :D Jj. Tak se získávají víza na NZ. Máme svůj styl! :D Já checkuju facebookovou skupinu. No jo! Nejsme jediné. Všichni zatím ne novozelandští stejnou měrou nenavidí rychlost připojení, proklínají klávesu F5 a posílají do nejhlubších částí lidského těla server imigračního. :D 22:55. Nějaký chytrolín to zkusil přes telefon. Opičím se. A ono to fakt funguje! :D

Poprvé vidím okýnko pro přihlášení a ... No to jako fakt??? Jupiiii.

Snažím se přivolat parťačku zpátky od pračky - neúspěšně. No ty jo! Jdu na to. Královna všech nervóz opět předvádí svůj taneček a já omylem mačkám snad všechno špatně. Nádech. Výdech. Vyplňuju jako divá (pro jistotu třicetkrát kontroluju správnost údajů) a těsně před koncem poslání žádosti: "Tak už to mám pověšené." :D Já ji střelím. :D 

Posílám application a čekám na poslední krok - zaplacení. Ufff. Křížím prsty, nohy, vlasy. Tohle vyjde! Prostě musí. Vypisuju údaje ke kartě a odesílááááám. Juuuuuuu. Mám to! Čekuju údaje a safra! Omylem jsem se přejmenovala na Marettu. :D No to neee. :D Snad to i tak projde. 

Prošlo! :)))))))) Čekám na signály z Anglie...a? I s pověšeným prádlem jsme to zvládly! 23:20!

Najednou mám pocit, že bych mohla lítat. Otvírám okno. Juuuu. :) Zavírám okno - je tam zima! :D Bože to je pocit! Já pojedu na Zéland!!! :) Nechápu nic. Pomáhám na všechny strany, komu se ještě nepodařilo přelstít novozelandskou imigrační příšeru. Ve dvě ráno mi dotikávají mé radioaktivní hodiny a já můžu usnout jako člověk. Ou jéééé. :) NZ těš se! :)

Au-pair po italsku: Mercoglianská výletnice Masha

1. března 2016 (úterý)

Rozhodla jsem se první březnový den patřičně oslavit a využít teplejšího počasí se sluníčkem (celých 12 stupňů). Ou jé! :) Po snídani doprovázím Giovannu s Olgou do školy a následně se odděluju. Juuuu. :) Moje první vycházka! Giov na mě kouká jako na zjevení s výrazem: "Procházka? Vážně?" 

PZO (poznámka za okraj): Au-pairka přede mnou byla mladinká ani ne dvacetiletá Španělka  z Madridu (Lorena), co prý celou dobu proseděla jen doma u počítače a její největší výlet byl do supermarketu pro šampón. :D No chudák Giovanna. Netuší, co si pozvala domů. :D

Brána města
ti svatí už kapku opadali (takže fotka netřeba)

Vyrazila jsem. "Tahle ulice by měla vést na vrchol města." běželo mi hlavou. Procházím branou - jedna z původních bran města (v každém italském městě nějaká taková je), na níž jsou vyobrazeni tři svatí, jež toto město ochraňují. Stoupám uličkou (místy je fakt uzounká!) strmě vzhůru. Nebudu vám nic nalhávat - není tady úplně čisto a sem tam je někde pohozená nějaká lahev a dost dveří a oken je zavřených evidentně natrvalo, ale celkový dojem je peckovní! Sluníčko svítí, vítr vane skrz právě pověšené prádlo. :) Je tu bájově!
A v tom.. Bech ho!

O dvacet cenťáku mě míjí vědro s vodou tedy spíš jeho špinavý obsah. :D Koukám na zdroj neštěstí a on na mě! Chudák paní z toho měla evidentně větší šok než já. :D Mám to ale safra štěstí. Stačil kousek a nemusela jsem se sprchovat! :) Zvláštní místo tady nahoře. :) Lidé zde bydlí na úrovni ulice. Skrz dveře vcházíte rovnou do obýváku nebo do kuchyně. Všude vlající prádlo (Italové musí prát snad ob den?! - jinak si to neumím vysvětlit).

Pokračuju ve výpravě. Je to kapku do kopce. Uff. Funím jako parní válec. :D A co to neslyším? Vodu. Ne fakt další vědro ne! :D Tekoucí vodu. Došla jsem k tzv. akvaduktu. :) Strouhou tady teče voda a kousek výš jsou i takové jakoby tůňky. Tohle místo s okamžitou platností pasuju na mé nejoblíbenější místečko v Mercoglianu. :) Ou jéé. :) Užívám si uklidňujících zvuků vody. 

vpravo teče voda a za "branou" vpravo výše se nachází ty tůňky

jedna z tůněk

Oups. Jsem tu už tak dlouho? No a to jsem chtěla na vrchol. To ještě zvládnu. Ehm. Ale kudy? No zkusíme to třeba touhle uličkou. :) (naprosto nejvíc miluju tenhle ztřeštěný způsob procházení se) Po menším bloudění jsem dorazila do svého cíle - Il Castello di Mercogliano. Velmi vznešený název pro něco tak rozpadlého. :D 

honosná informační cedule

ta kopule na konci cesty to je - Castello

 

Evidentně to dříve byla nějaká menší kamenná kaplička a vzadu za ní i něco jako komplex, ten už "moderní" (všechno zavřené a rozbořené). Ale to bych nebyla já, abych se tam nechtěla i tak podívat, že jo? Přelízám plůtek a hledám cestu mezi vypadanými cihlami. Vcházím na vrchol nefukčního "amfiteátru" a užívám si výhled. To si nedovedete představit! Celé město jako na dlani. Hory v dálce. A ten klid. Hmmm... Neskutečné. 

za výhled to stálo!

Cink! Zvuk padajícího kamínku. Uuuuuuuu... Tenhle zvuk mě posílá do země infarktu. Do pytle! Co jsem sem lezla?! Ufff. Jak, že je to ve filmech?... Jj počkám, co se bude dít. Neee, vždyť to je blbost. Přesně naopak! Jako myška se plížím pryč a v tom vidím...malinkého ptáčka, jak si hraje s nějakou bobulí. Ufff. Jsem to ale strašpytel! Chjo. Nicméně chuť zůstat a dále rozjímat nepřipadala v úvahu. Můj klid byl ten tam. :D A já možná trošku svižnější chůzí vyrazila zpět k cestě za Castellem. :D A ne náhodou jsem si mohla hned, co jsem se na ní ocitla, dovolit i zpomalit. Ptáček, neptáček. :D Adrenalin jsem měla i ve vlasech. :D

pohled na město cestou zpět

Vydávám se na cestu dolů, opět kapku bloudím (přece nepůjdu tou samou cestou, že jo?), ale za chvíli už s blaženým úsměvem mačkám zvonek "Pistillo" a odpovídám Giovanně : 

"Ano, to jsem já, Masha!" :D 

- Mercogliano -
Můj nový domov mezi "kopečky"