Au-pair po italsku: Monteverginovský výlet na horu (nebo dolů?)

16. dubna 2016 (sobota)

Jako bych si to počasí objednala - nádhera, sluníčko, teploučko, no prostě jedna báseň! :) Už dlouho jsem plánovala, že si vyšlápnu na horu (Montevergine), co pod ní žiju, ale počasí mi pořád nepřálo, buď pršelo nebo bylo zataženo, nebo jsme byli pryč a já to prostě chtěla stoprocentně ideální. Přece tam nepůjdu, když nic neuvidím, že jo? :D

Montevergine v celé své kráse

Důležitá informace: Před pár dny jsem dostala od Giovanny mapu - jooo mapu! :) Chvála bohu za ni! Jsou na ní vyznačené pěší stezky v okolí. Proč ta radost? No protože o tomhle se nedá dozvědět nijak jinak! Italové a internet jsou zjevně nepřátelé na život a na smrt a něco najít se rovná nadlidskému úkonu, který se povede jen pár vyvoleným. :D Takže když jsem konečně držela v rukou ten posvátný dar (tu mapu!) samou radostí jsem Giov musela obejmout a do jedné rána pak nemohla usnout! :D Já vím. Jsem praštěná. :D Dík za informaci. :D

Balím tašku, beru softshelku a po obědě nacpaná vyrážím. Ehm. Výborný nápad se takhle nadlábnout! Po prvním kopečku lituju, že jsem si nechala přidat. :D Abych našla začátek trasy musím jít severně nad město (Ha! Orientační smysl included! :D) Šlapu si to podél cesty. Poslouchám hudbu a jsem ráda, že si tak sama můžu jít. :) Zastaví auto. Z italského dotazu jsem pochopila, že hledají vedlejší město - stačilo říct. "Sorry. I dont know." a okýnko se začalo přivírat. :D Já to tak miluju, jak tady umí jen jeden člověk anglicky. Giovanna :D

můj fialový voňavý vodopád

Vyjít nad město byla řádná fuška! Cestou jsem potkala babičku a pochopila, proč si musí co pár metrů na chvilku spočnout. Neskutečný stoupák! Lituju důchodce, co bydlí až nahoře. Juuu. Jsem tady! Našla jsem to! Vidím ceduli. Vidím cestičku lesem. Juchuuu. :) A už si to šmáruju nahoru.

cedule jako start mé výpravy

(Sentiero dei Pellegrini)

Je tady krásně! Konečně místo, kde není nikdo kolem. Slyším jen ptáčky a vidím psycho zvláštní kytičky. Jdu, jdu, jdu a v tom jsem na něčím poli/zahradě. Nechápu! Vždyť cestou žádná odbočka nebyla a orientační smysl mám zapnutý, tak kde se stala chyba?! Lanovku (italsky funicolare) vidím, ale je před ní hluboký sráz, takže tudy to asi nepůjde. Ok.

vůbec jsem se neztratila :D

Vracím se. Hezký začátek cesty Markéto! :D Jj. Tobě to cestování po svém jde vyloženě hladce. :D Zkoumám mapu a pořád nechápu, kde se stala chyba. :D Vracím se. V tom uvidím jednu úplně zašitou cestičku. Říkám si, to bude asi ona. Ehm. Nebyla! :D

ukázka místní "květeny"

Po cestě vzhůru (prodíráním se ostružiním a jinými keřo-stromy) proklínám italské turistické značení a chci zpátky do Čech. :D Zase jsem došla ke srázu u lanovky. Do pytle! To není možné. Lezu (opravdu lezu) vzhůru, ta cesta tam přece musí být. A taky že jo! Nadšená, že jsem nespadla do srázu, vylezla na cestu a obnovila svůj (evidentně dokonalý!) smysl pro orientaci v krajině, jsem konečně spatřila onu turistickou značku! Juchuuuu. :D Procházím pod funicolare a stoupám a stoupám a stoupám k vrcholu. Mým cílem je klášter na vrcholku hory zvaný Santuario di Montevergine. Když přijíždíte k Mercoglianu úplně na vás z vršku hory září, je totiž celý postavený z bílého kamene.

oficiální cesta, nuda, žádný vzrůšo

PZO (poznámka za okraj): Z Mercogliana až na vrchol ke klášteru vede trasa lanovky - funicolare. Dost se podobá té Petřínské, jen je kapku strmější, delší a s lepším výhledem. :D Nicméně není v provozu! Teda měla být, ale jsme v Itálii. Takže možná příští rok. :D

začátek funicolare dole ve městě
(foceno jindy)

Když si to tak šlapu nahoru, cítím se božsky! Je tu nádherně! Ptáčci zpívají a všechno se začíná zelenat. Nádherné jaro po italsku. :) Přistihnu se, že si prozpěvuju "V nohách mám už tisíc mil" :D Safra! Koukám kolem dokola, jestli někdo nedostal z mého pěveckého výkonu infarkt. A ne! Uff. Vždyť já vlastně ještě nepotkala ani živáčka. :) Ti Italové jsou divní!

V polovině trasy jsem narazila na "odpočívadlo". Byly tam tři dřevěné stoly a jen jeden stál normálně. No posuďte sami.- italská kreativita nezná mezí! Musela jsem si to vyfotit. :D

Uff. Jsem nahoře! Jsem na vrcholu! A jediné, co chci je voda. :D Nacházím pramen, plním láhev a následně i sebe. A ano teď už můžu vstřebávat tu krásu kláštěra. Je fakt pěkný. Ty bílé kameny působí čistě a dokonale kontrastují se zelení všude kolem. :) Parkoviště před klášterem je plné autobusů s italskými důchodci. Věkově nezapadám, ale vzrůstem se ztrácím. :D

Jdu prošmejdit klášter. Okouzlí mě velké schodiště před vstupem, kaple Madonny (viz třetí fotka na výšku níže), jež je malovaná na plátně, má takovou zvláštní atmosféru (Madonna di Montevergine). Zúčastním se mše, popovídám si s jeptiškou a koupím si suvenýr v podobě šampónu vyrobeném místními mnichy. :D

vstup do kaple z malého náměstí uvnitř kláštera

 

POZ (poznámka za okraj): Vlevo před klášterem je zelená socha zakladatele kláštera (San Guglielmo - dík wiki :) se svým věrným psem. Uvnitř samotného kláštera je několik kaplí/lodí. Napočítala jsem celkem tři, přičemž v té největší se konala mše, jíž se skutečně lidé účastnili. Italové jsou neskutečně pobožný národ, není to jen představa. Je to fakt! A Neapol se svými cca 400 kostely to dokazuje!. :D V klášteře je místnost (ta s jeptiškou), kde lidé chodí darovat takové stříbrné plíšky (velikost cca 15x15) společně s poděkováním za splnění jejich modliteb. Jsou to lidé, kteří byli například vážně nemocní nebo po úrazu, nebo se modlili za početí. Dřív tady lidé nosili dlahy nebo protézy. Prý to bylo dost nechutné, tak zavedli tyhle stříbrné plíšky v různých tvarech - srdce, ruka, noha, dítě.. :D

dostala jsem od místního trhovce nějakou dobrotu
(asi jsem vypadala hladově :D)

vpravo je schovaný trh
(doslova schovaný - 10 schodů dolů a z cesty nejde ani vidět)

Jdu se podívat kolem kláštera a narazím na další turistickou značku! Hmm. Že by ta směrem k jezeru? Ne. Po cca dvouset metrech musím přelézt ostnatý plot a překročit dva padlé stromy, ale za to, co uvidím, to opravdu stojí! Nechápu nic! Je to taková krása! Jsem opravdu a skutečně na vrcholu!

Evidentně jsem tady letos asi i první návštěvník (a s italskou láskou k pěší chůzi možná i poslední :D) Ty hory v dálce jsou famózní! Nedokážu ani z poloviny popsat ten pocit, kdy si tak sedím na kameni, houpu nohama a mezi mými růžovými Neapolskými tkaničkami vidím moje městečko - moje Mercogliano. :)

Tam dole bydlím! Heč. :D

Fascinovaná a opařená atmosférou vrcholku hory úplně zapomínám na čas a sluníčko mi začíná zapadat. No ne ne! Já chtěla ještě k jezeru! To nestihnu. Míjím podivné rostliny, co vypadají jako petržel křížená s koprem. Jako fakt! Bylo to všude. :D A mířím šupito presto dolů. Mám cca hodinku, než mi zapadne sluníčko. Ehm! Mám co dělat! :D

A to je sakra co? 

Speciální upozornění pro starší osoby (zejména pro mou drahou maminku):

Níže uvedený text vám zcela jistě neudělá dobře a zajisté ve vás také vyvolá potřeby kritiky jednání autorky článku, proto doporučujeme v rámci zachování klidného spaní a zbytky nervů DÁLE NEPOKRAČOVAT VE ČTENÍ!!! Děkujeme. :) 

A právě proto, když dojdu do místa, kde se kříží turistická trasa s funicolare, tak se rozhodnu na ní vlézt a sejít to až dolů právě po ní!!! Joooo já vím. Není to zrovna nejmoudřejší rozhodnutí, ale já byla vždycky magor, tak co? :D No a nebyla jsem přece sama - měla jsem telefon! :D

 

První myšlenky po vstupu/vlezu na lanovku: Telefon? Mám. Funkční nohy? Mám. Spěchám? Jako sviňa. :D To zvládnu! Aspoň budu mít zážitek! Nádech, výdech. Ok. Klidná moc nejsem, tak repete. První kroky dolů se mi klepou kolena (a to řádně). Jsem opatrná, jak nejvíc to jde! Ale už si dokážu představit, jaká je tepová frekvence gazely prchající před gepardem. :D Dívám se vzhůru. Nene! Ta kabina lanovky se nepohnula, že ne??? Zírám. Mžourám. Ne! V klidu. Jenom jsem paranoidní a mám halucinace jinak pohoda. :D Asi po kilometru mé nohy prudce litují rozhodnutí jít touto cestou a má hlava pro změnu přemýšlí nad tím, jestli ty kabely vedle jsou pod proudem nebo ne. :D A ehm. Ne! No to byl teda nápad Markéto! Safra. Bože!

světlo na konci tunelu dostalo nový rozměr

Zkrátím to. V průběhu cesty minu několik mega velkých plechovek s barvou, chvílemi si hraju na horolezce, ptz zrovna na té mojí straně (levé) chybí v určitých úsecích schody, projdu menším vodopádem a na závěr se kapku plazím tunelem. Do konce zbývá asi ještě kilásek, ale moje nohy začaly trénovat na Goťáka. Ne! Fakt. Ještě se mi nikdy takhle neklepaly. :D Raději "vystupuju" hned, jak je to možné. Přelézám plot s ostnatým drátem a ocitám se na silnici. Ooooo bože! Jak já miluju tenhle rovný povrch. Je takový hlaďoučký a nikde žádný schod. Hmmm. Prostě dokonalost. Tomu byste nevěřili!!! :D Oddychuju a objímám nejbližší zeď. Jupíí. Zvládla jsem to!

tady jsem vystupovala :D

Ha! Bohužel ještě nejsem doma, zbývá mi ještě možná 1/3 cesty. Safra porte! To jako fakt? Teleport prosím! Umírám. Klepu se a nechápu, že je to tak daleko. :D Jj. Pro příště si rozhodně rozmyslím dělat taková adrenalinová vystoupení! No ehm. Raději mlčím. :D

Zážitek neskutečný! Klášter hezký, výhled famózní, pocit na vrcholu neměřitelný, ale ta cesta dolů děcka! To bylo něco!

Aneb jak Masha překonala své hranice a rozšířila svůj taneční repertoár. :D

nejhezčí výhled na světě
(tedy aspoň pro dnešní den :)