Au-pair po Italsku: Tajný ráj v Ercolanu a Vesuvio

22. května 2016 (neděle)

Většinu dní tady v Itálii jsem si představovala, jak budu mít krásně a teploučko, jak se budu opalovat na balkóně nebo někde v trávě, a jak navštívím spoustu zajímavých míst. Hmmm. :) Takže střih! Opravdu teplo a slunečno (tak jak jsem si představovala na jižní Itálii) mám až dneska - po více jak třech měsících. :D Balkón pro jistotu nemám žádný a trávu, ve které bych se mohla válet jakbysmet. :D Sečteno a podtrženo jsem se vlastně zatím ani nikam nepodívala, protože když přišel víkend, počasí si řeklo: "Hmm. Víkend? To zní jako nejideálnější doba na pomstu v podobě deště." :D Zlobivé, zlobivé počasí. Ty ty ty! Ale pravda, teď mu křivdím, protože na tento víkend - krásných třicet určitě, azurové obloze bez mráčků a větřík jen lehounký, aby se neřeklo. :) Jojo! Přesně takhle jsem si to představovala. :)

- taková normální cesta autobusem -

Jeden z mých velkých cílů pobytu zde je VESUV a ten právě ten mám dnes v plánu. Bohužel opět jsem narazila na mou bohatou představivost, co se týče cesty vzhůru. :D No ano. Chtěla jsem to jít pěšky! A to se tady v Itálii zřejmě nedělá, takže najít nějakou mapu a nedejbože online, bylo úsilí hodné antických bohů, které skončilo rozhodnutím, nechat se vyvést nahoru (tam si vyšlápnout na úplný vrchol). Jsem to ale dopadla, co? :D

- tam nahoru jdu -

Plán na dnešní neděli tedy zní:

1. dostat se jakýmkoli možným způsobem do Ercolana :D
2. projít si město Ercolano
3. najít jeden z nejslavnějších místních trhů na Via Pugliano
4. okoupat se v moři (Ercolano je město na pobřeží)
5. vidět Vesuv z nejvyššího možného bodu
6. navštívit Herculaneum 
7. a panebože neztratit se a dostat se živá a zdravá domů :D

Bod číslo jedna, ať se zdá malicherný a vcelku jednoduchý, opak byl pravdou. A já jeho ničivou sílu pocítila stojíc v určitě více než 30 stupňovém horku ve výhni sálajícího slunce na zastávce v srdci Neapole (Kdo, že si to tady předtím stěžoval na déšť? :D) Safra! Už jenom najít zastávku mi trvalo věčnost a teď si tady tak stojím. Říkám si. Hmmm 10:30 to má jet, to jsem tu včas. Pche! Znáte italské jízdní řády? Ne? No tak jestli nějaký někdy uvidíte, použijte ho radši na zabalení ryby :D Protože autobusy jezdící dle jízdního řádu jsou jako Columbova žena, všichni o nich ví, ale nikdo je ještě neviděl. :D Oka. Columbova žena to asi není. :D Takže ano předpokládáte správně, autobus nejel ani v 10:45 a ani potom. :D V 11:08 jsem to vzdala a šla na nádraží. Slečna na informacích se na mě koukla s úsměvem typu: "Néé fakt vy jste tu znova? No nepovídejte? Ono to nejelo nebo jste to nenašla? :D No to mi je taaak líto." :D

- nádraží -

PZO (poznámka za okraj): Jela jsem z Piazza Garibaldi vlakem společnosti Circumvesuviana. Vzhledem k tomu, že jsem měla lístek za 5e, který platí celých 190 min po celé Kampánii, tak jsem nemusela ani kupovat žádný jiný. Cesta do Ercolana (Ercolano Scavi) trvá cca 20 minut a jede se vlakem, který (No. Ehm. Jak to říct?) Nevím, jestli se dá vůbec považovat za vlak. :D Celý je zvenku těžce posprejovaný a uvnitř samé podivné existence pokrývající snad všechny odstíny pleti (převážně hnědé barvy). Cena lístku tomu i odpovídá (tuším něco do 2e).

- výstupní stanice -

Bod číslo dvě, tři a čtyři bych mohla klidně spojit do jednoho, protože žádný trh se mi nepodařilo najít a procházka městem zahrnovala vlastně i cestu k moři. :D Ale to nebyla já, aby takové normální hledání trhu skončilo jen tak. :D Štráduju si to tak po ulici (na pískání už jsem zvyklá :D), v uších sluchátka a v očích hladový výraz po všem, co by se mohlo jen z dálky podobat jakýmkoli náznakům trhu.

A když už mám pocit, že mě sluníčko nejspíš upeče a že jsem safra asi nejspíš určitě vyšla za okraj mapy, co jsem ji měla v telefonu, tak jsem TO uviděla. Pardon. Neodpustím si tu dramatičnost. :) Stalo se to, když jsem vešla na takové jakoby náměstí, které protínala zřejmě něco jako hlavní ulice (po té jsem šla). Náměstí bylo tvořené jen jednou budovou, hrozně obrovskou. A v samém středu se podívám doprava a tam brána - a otevřená! Cedule s názvem Universita´ Facolta´ Agraria. A tak koukám vlevo, vpravo a nikde nikdo. Brána mě vlastně sama pozvala dovnitř. :P A tak jsem vešla!

- "náměstí" -

- tohle si prostě nelze vyložit jinak, než jako pozvání -

Vešla jsem na nejúžasnější místo pod sluncem. V tu chvíli by mi mohl celý Vesuv políbit mé (ano zatím sluncem letos neozářené) pozadí. :D Byla jsem totiž v ráji! Mém ráji. :) Všude kolem mě naprosto úžasné exotické stromy. Viděla jsem asi největší eukalyptus ever! Šáhla jsem si na opravdický leknín, Viděla obrovitáááánské kaktusy v ohromných sklenících a našla svůj snový strom! Tohle bylo místo, kde bych mohla strávit hodiny. A tak si to tam fotím - nejdřív stromy, pak sebe a stromy a pak se chichotám tomu, jak jsem střelená, že se fotím se stromem. :D

- moje nové kámošky Agáve - větší než já -

- pán eukalyptus, seznamte se -

- cesta na toalety - 

- pohled zpět do zahrady -

- to je ON -

Ale počkat! Mezi smíchem něco slyším - velmi slabé, ale vytrvale se opakující se - "Signorina?". :D (Ona to asi nebude tak úplně veřejná botanická zahrada, že?) No do pytle! Nasazuju sluchátka - můj tajný maskovací manévr - Oni si myslí, že je neslyším, ale já slyším všechno, jen dělám, že ne. :D Haha! Nevím, proč mě napadlo: "To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mě nejdou" :D Takže toť k mé čupr taktice, která má ale mouchy. A jednou z nich je zamčená brána, kterou jsem tak hezky a volně přišla. :D No do pytle! Co teď? Jojo. Tam v dálce něco je. Aaa vidím východ a cestu. Ha! A je tam jen závora. :D Pouštím do sluchátek Papa Roach: Last Resort (hodně hlasitou dunící hudbu) :D U závory pohodím vlasy, laškovně pokývnu na vrátného a odvážným krokem do rytmu songu směle odcházím. :D HA! Tak to bych měla! :D Pro dnešek mám splněno a klidně bych mohla jet zpátky. Vtííípek!

- vrátnice -

Je mi horko! A co je dobré na horko? Ano správně - Mořeeee! :) V dálce ho vidím a tak se vydávám směrem k němu. Scházím dolů k pobřeží. 

 - šipka ukazuje železnici podél pobřeží a v kruhu je Herculaneum - 

Slib budoucí Markétě: 

Příště, až zase někam pojedeš, tak se prosím tě laskavě podívej pořádně na mapu!!! 

Ty kozo jedna! A hlavně nevynechej tu satelitní! 

PZO (poznámka za okraj): Ercolano je město nebo spíše předměstí Neapole, které leží mezi zmíněnou Neapolí a Pompejemi. V roce 79 bylo srovnáno se zemí výbuchem sopky Vesuv. Avšak na rozdíl od Pompejí bylo zavaleno "jen" bahnem, díky němuž se pobřeží posunulo o 2 km a tak je vlastně dnešní "moderní" Ercolano vystavěno na původním Herculaneu, z něhož je dnes odkryta a veřejnosti přístupná jen určitá část (o tom více později) a ten zbytek leží kdesi hluboko! 

Bod číslo 4: Takže si to tak šlapu dolů k moři. Hmm. Už ho cítím ve vzduchu. Takový ten jakoby slaný vzduch. Znáte to? Hmm. Nejúžasnější vzduch na světě! Já moře prostě miluju! Poháněná lahodně vonícím vzduchem a tím žhavícím se kotoučem nademnou jsem zrychlovala chůzi, až jsem došla do části města, kde evidentně žádný turista asi nikdy nebyl a asi věděl i proč. :D Budovy byly takové jako rozpadlejší/opuštěnější, odpadků bylo víc než požehnaně a když jsem zahlídla týpka, jak vylévá vodu z kyblíku na ulici, trhala jsem rekordy v rychlé chůzi stylem: hlavně nanápadně!  :D Sluchátka v uších, hudba na plný pecky, ona dokonale nenápadná chůze a ostře růžové tílko, které celý můj maskovací manévr ve vteřině úplně zabilo - Safra! To byl zas nápad vzít si na sebe něco, v čem zářím na 5km :D

- takhle se suší prádlo po italsku -

Snažím se zorientovat, kde vlastně jsem podle minimapky v telefonu - marně. Kašlu na to, jdu prostě dolů. Moře snad nemůžu minout. :D Ehm. A co to vidí oči mé? Cesta? Ok. Cestička. No vypadá opuštěně, tak jako neškodně. Sice jsou kolem jen nějaké psycho obří skleníky, ale vypadá, že blíž k moři se už asi víc nedostanu. Takže uff nádech, výdech a jdu! Míjím skleník číslo jedna. Vypínám hudbu. Skleník číslo dva a uff nikdo nikde. :)

A tak se vesele ocitám před železnicí na pobřeží. :D No joo. Jenže železnice tady v Itálii není, jako u nás. U nich jsou železnice oplocené ze dvou stran. :D Takže jsem byla kompletně nahraná, teda až na tunel pod ní. No tunel? Tunýlek a fuj?! Plný no raději jsem nechtěla vědět čeho. Ale za ním to bylo! Za ním byl můj modře se vlnící zázrak! :) Kašlu na to! Už jsem udělala větší blbosti. :D

Lezu do tunelu a fuuuu už jsem na druhé straně. :D Stojím na obrovitánských černých balvanech, které jsou takhle podél celého pobřeží. Waaau! Ten pohled je fantasticky neskutečný. Já sama (nutno dodat - zářící na těch X km) stojící uprostřed ničeho na černém balvanu na pobřeží města Ercolana! Teď už jen rozpřáhnout ruce a odletím blahem! :) Jo to je pocit - k nezaplacení. :)

Ale to, že tady stojím a koukám do moře, ještě neznamená, že se v něm koupu, že jo? Safra! :D Začíná se ukazovat, že i když jsou ty černé balvany fakt zajímavé a hezké, tak že je na nich safra pěkné horko. :D S oroseným pohledem se rozhlížím vpravo, vlevo a na každé straně vidím pláž - Ha! 5km nejmíň. Volím si levou stranu - něco tam vidím. :D Kdybych dostala cent pokaždé, když na něco takového pomyslím. Safra já bych byla milionář. :D

- vlevo hleď -

Ono viděné je ústí téměř vyschlé řeky, která teče z města. Moc to tady nevoní a rozhodně to ani nevypadá jako moje "pláž, na které jsem se plánovala okoupat":D Ale vzhledem k tomu, jak šikovně a snadno se mi chodí po těch černých nesmyslech (čti úplně na pytel), tak dojít na kteroukoli pláž bylo nemožné. Teda pokud jsem ze sebe neplánovala udělat topinku. Lezu dolů, skáču a tak podobně a ocitám se na takové jako plážičce. Tady už to vypadá celkem pohodově. :) Fujtajbl říčka teče na druhou stranu a voní tu už jen moře. No jo. Jenže co kdyby? Co kdyby sem někdo přišel? No tak nic. Asi bych ho umušlovala k smrti. :D (během 5 min jsem totiž našla asi tři hrstě mušlí :O) Hladina adrenalinu se přímo úměrně zvyšuje dobou pobytu na "pláži", takže se ani není čemu divit, že po chvíli je systém přetížen a hlásí přehřátí. :D No musela jsem do vody aspoň ťapkama! Uu. Je studená. Šumí a je mi v ní hezky. :) 

 - zenové koryto řeky -

- moje "soukromá" pláž -

- první letošní koupání v moři -

Cesta zpět do civilizace proběhla bez sebemenších komplikací, jen můj úsměv a là "našla jsem moře" musel zářit dál, než moje bezva oblečení. :D Auta troubila nějak víc a na hlavní třídě jsem určitě dostala nejmíň pět žádostí o ruku. :D 

PZO: Abych se dostala na Vesuv, musím se vrátit od pobřeží zpátky nahoru k vlakovému nádraží. Odtud jezdí co 40 min autobusy (velké taxi pro 9 osob) společnosti Vesuvio express. Cesta tam a zpět stojí 20e a zahrnuje i 10e vstup na Vesuv. 

Bod číslo 5: Vesuvio Express. Kupuju lístek a ptám se na čas. Ha! Prý za pět minut. :) No nemám já to štěstí? :D Ejchuchuu. Potřebuju vodu! Umírám horkem. "Prosím vás, kolik stojí tady ta úžasně orosená studená láhev vody?" Jo. 1,5e? No to tě prdím. Otáčím se. Odcházím. "Signorina? 1e." :D Právě jsem dostala svou první lekci smlouvání. :D Cesta "buso-taxíkem" byla (no jak to říct?) vtipná. Já se smála a Francouzi vedle mě vypadali, že v další zatáčce umřou hrůzou. :D Představte si serpentýny a cestu tak úzkou, že musíte troubit, když vjíždíte do zatáčky a pak za volantem typického Itala. :D Když se rozhodl předjíždět, připomínala jsem smíchem bublající potůček. :D

- pohled na trasu -

Cesta nahoru trvá běžným smrtelníkům 30 minut (800 metrový stoupák), ale já ji zdolávám za 15 min. Vůbec se tu nechlubím, že? :P Vesuv je prostě kráter - velký - ok považovaný za jeden z nejnebezpečnějších v Evropě, ale mě teda nijak zvlášť nezaujal. Já jsem si užila ten výhled na moře! Ten mi vzal dech a dal mi pocit, že nic není nemožné. :) Vpravo mám Neapol a vlevo zase Sorrento, ale stejně nejvíc se mi líbí ostrovy v moři - Ischia, Procida a můj favorit Capri. :)

 - Vesuv mě nijak zvlášť neuchvátil -

- v dálce Ischia a Procida -

- ostrov féšák Capri -

- zato výhled mi vzal dech -

POZ: Vesuv/Vesuvio/Vesuvius je živá sopka, která může bouchnout prakticky kdykoli a předpovídat se to dá, pouze 3-4 týdny dopředu. Nebezpečnost sopky je v ale jejím umístění, protože v okolí Vesuvu dneska žije více než 3 miliony lidí! (koukněte na fotky nahoře) A právě to z ní dělá nejnebezpečnější a nejsledovanější vulkán Evropy a možná i světa.

Cestou dolů si poletuju, přeskakuju kameny a předbíhám slimákoidní turisty. :) Na parkovišti pak pokecám s italskými trhovci tzv. italoenglish, kupuju od nich magnetky (do lednicové sbírky) a že jsem signorina bella, tak jsem je dostávám "slevou" :D Ciao Markéta a už sedím v buso-taxi.

- vstup do Herculanea -

Bod číslo 6: Herculaneuum je nádherné, celé pod úrovní města a s mými oblíbenými stromy - piniemi - takže není ani divu, že se mi tady líbí. Chytám poslední šanci na prohlídku, platím vstup 11e a vcházím do ztraceného města. Jsem tady téměř sama (jen já a můj průvodce Lonely Planet). Nasávám atmosféru v záři zapadajícího slunce, vidím antické fresky, tisíce let staré střešní okno, procházím se po původních mozaikách a objímám ten nejhezčí římský sloup ever. Jo a taky potkávám v knihkupectví Čechy z Olomouce. :)

  

Po šťastném návratu domů se potkávám se zrdcadlem a zjišťuju, že připomínám spíše jahodu... Ale safra šťastnou a spokojenou jahodu! :) A Olga čichající k mému nosu dokonce potvrzuje, že i jako jahoda voním. :D

- a tady se rodí "jahody" -

Takže krásný jahodový den všem. :))))