Au-pair po Italsku: Tajný ráj v Ercolanu a Vesuvio

22. května 2016 (neděle)

Většinu dní tady v Itálii jsem si představovala, jak budu mít krásně a teploučko, jak se budu opalovat na balkóně nebo někde v trávě, a jak navštívím spoustu zajímavých míst. Hmmm. :) Takže střih! Opravdu teplo a slunečno (tak jak jsem si představovala na jižní Itálii) mám až dneska - po více jak třech měsících. :D Balkón pro jistotu nemám žádný a trávu, ve které bych se mohla válet jakbysmet. :D Sečteno a podtrženo jsem se vlastně zatím ani nikam nepodívala, protože když přišel víkend, počasí si řeklo: "Hmm. Víkend? To zní jako nejideálnější doba na pomstu v podobě deště." :D Zlobivé, zlobivé počasí. Ty ty ty! Ale pravda, teď mu křivdím, protože na tento víkend - krásných třicet určitě, azurové obloze bez mráčků a větřík jen lehounký, aby se neřeklo. :) Jojo! Přesně takhle jsem si to představovala. :)

- taková normální cesta autobusem -

Jeden z mých velkých cílů pobytu zde je VESUV a ten právě ten mám dnes v plánu. Bohužel opět jsem narazila na mou bohatou představivost, co se týče cesty vzhůru. :D No ano. Chtěla jsem to jít pěšky! A to se tady v Itálii zřejmě nedělá, takže najít nějakou mapu a nedejbože online, bylo úsilí hodné antických bohů, které skončilo rozhodnutím, nechat se vyvést nahoru (tam si vyšlápnout na úplný vrchol). Jsem to ale dopadla, co? :D

- tam nahoru jdu -

Plán na dnešní neděli tedy zní:

1. dostat se jakýmkoli možným způsobem do Ercolana :D
2. projít si město Ercolano
3. najít jeden z nejslavnějších místních trhů na Via Pugliano
4. okoupat se v moři (Ercolano je město na pobřeží)
5. vidět Vesuv z nejvyššího možného bodu
6. navštívit Herculaneum 
7. a panebože neztratit se a dostat se živá a zdravá domů :D

Bod číslo jedna, ať se zdá malicherný a vcelku jednoduchý, opak byl pravdou. A já jeho ničivou sílu pocítila stojíc v určitě více než 30 stupňovém horku ve výhni sálajícího slunce na zastávce v srdci Neapole (Kdo, že si to tady předtím stěžoval na déšť? :D) Safra! Už jenom najít zastávku mi trvalo věčnost a teď si tady tak stojím. Říkám si. Hmmm 10:30 to má jet, to jsem tu včas. Pche! Znáte italské jízdní řády? Ne? No tak jestli nějaký někdy uvidíte, použijte ho radši na zabalení ryby :D Protože autobusy jezdící dle jízdního řádu jsou jako Columbova žena, všichni o nich ví, ale nikdo je ještě neviděl. :D Oka. Columbova žena to asi není. :D Takže ano předpokládáte správně, autobus nejel ani v 10:45 a ani potom. :D V 11:08 jsem to vzdala a šla na nádraží. Slečna na informacích se na mě koukla s úsměvem typu: "Néé fakt vy jste tu znova? No nepovídejte? Ono to nejelo nebo jste to nenašla? :D No to mi je taaak líto." :D

- nádraží -

PZO (poznámka za okraj): Jela jsem z Piazza Garibaldi vlakem společnosti Circumvesuviana. Vzhledem k tomu, že jsem měla lístek za 5e, který platí celých 190 min po celé Kampánii, tak jsem nemusela ani kupovat žádný jiný. Cesta do Ercolana (Ercolano Scavi) trvá cca 20 minut a jede se vlakem, který (No. Ehm. Jak to říct?) Nevím, jestli se dá vůbec považovat za vlak. :D Celý je zvenku těžce posprejovaný a uvnitř samé podivné existence pokrývající snad všechny odstíny pleti (převážně hnědé barvy). Cena lístku tomu i odpovídá (tuším něco do 2e).

- výstupní stanice -

Bod číslo dvě, tři a čtyři bych mohla klidně spojit do jednoho, protože žádný trh se mi nepodařilo najít a procházka městem zahrnovala vlastně i cestu k moři. :D Ale to nebyla já, aby takové normální hledání trhu skončilo jen tak. :D Štráduju si to tak po ulici (na pískání už jsem zvyklá :D), v uších sluchátka a v očích hladový výraz po všem, co by se mohlo jen z dálky podobat jakýmkoli náznakům trhu.

A když už mám pocit, že mě sluníčko nejspíš upeče a že jsem safra asi nejspíš určitě vyšla za okraj mapy, co jsem ji měla v telefonu, tak jsem TO uviděla. Pardon. Neodpustím si tu dramatičnost. :) Stalo se to, když jsem vešla na takové jakoby náměstí, které protínala zřejmě něco jako hlavní ulice (po té jsem šla). Náměstí bylo tvořené jen jednou budovou, hrozně obrovskou. A v samém středu se podívám doprava a tam brána - a otevřená! Cedule s názvem Universita´ Facolta´ Agraria. A tak koukám vlevo, vpravo a nikde nikdo. Brána mě vlastně sama pozvala dovnitř. :P A tak jsem vešla!

- "náměstí" -

- tohle si prostě nelze vyložit jinak, než jako pozvání -

Vešla jsem na nejúžasnější místo pod sluncem. V tu chvíli by mi mohl celý Vesuv políbit mé (ano zatím sluncem letos neozářené) pozadí. :D Byla jsem totiž v ráji! Mém ráji. :) Všude kolem mě naprosto úžasné exotické stromy. Viděla jsem asi největší eukalyptus ever! Šáhla jsem si na opravdický leknín, Viděla obrovitáááánské kaktusy v ohromných sklenících a našla svůj snový strom! Tohle bylo místo, kde bych mohla strávit hodiny. A tak si to tam fotím - nejdřív stromy, pak sebe a stromy a pak se chichotám tomu, jak jsem střelená, že se fotím se stromem. :D

- moje nové kámošky Agáve - větší než já -

- pán eukalyptus, seznamte se -

- cesta na toalety - 

- pohled zpět do zahrady -

- to je ON -

Ale počkat! Mezi smíchem něco slyším - velmi slabé, ale vytrvale se opakující se - "Signorina?". :D (Ona to asi nebude tak úplně veřejná botanická zahrada, že?) No do pytle! Nasazuju sluchátka - můj tajný maskovací manévr - Oni si myslí, že je neslyším, ale já slyším všechno, jen dělám, že ne. :D Haha! Nevím, proč mě napadlo: "To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mě nejdou" :D Takže toť k mé čupr taktice, která má ale mouchy. A jednou z nich je zamčená brána, kterou jsem tak hezky a volně přišla. :D No do pytle! Co teď? Jojo. Tam v dálce něco je. Aaa vidím východ a cestu. Ha! A je tam jen závora. :D Pouštím do sluchátek Papa Roach: Last Resort (hodně hlasitou dunící hudbu) :D U závory pohodím vlasy, laškovně pokývnu na vrátného a odvážným krokem do rytmu songu směle odcházím. :D HA! Tak to bych měla! :D Pro dnešek mám splněno a klidně bych mohla jet zpátky. Vtííípek!

- vrátnice -

Je mi horko! A co je dobré na horko? Ano správně - Mořeeee! :) V dálce ho vidím a tak se vydávám směrem k němu. Scházím dolů k pobřeží. 

 - šipka ukazuje železnici podél pobřeží a v kruhu je Herculaneum - 

Slib budoucí Markétě: 

Příště, až zase někam pojedeš, tak se prosím tě laskavě podívej pořádně na mapu!!! 

Ty kozo jedna! A hlavně nevynechej tu satelitní! 

PZO (poznámka za okraj): Ercolano je město nebo spíše předměstí Neapole, které leží mezi zmíněnou Neapolí a Pompejemi. V roce 79 bylo srovnáno se zemí výbuchem sopky Vesuv. Avšak na rozdíl od Pompejí bylo zavaleno "jen" bahnem, díky němuž se pobřeží posunulo o 2 km a tak je vlastně dnešní "moderní" Ercolano vystavěno na původním Herculaneu, z něhož je dnes odkryta a veřejnosti přístupná jen určitá část (o tom více později) a ten zbytek leží kdesi hluboko! 

Bod číslo 4: Takže si to tak šlapu dolů k moři. Hmm. Už ho cítím ve vzduchu. Takový ten jakoby slaný vzduch. Znáte to? Hmm. Nejúžasnější vzduch na světě! Já moře prostě miluju! Poháněná lahodně vonícím vzduchem a tím žhavícím se kotoučem nademnou jsem zrychlovala chůzi, až jsem došla do části města, kde evidentně žádný turista asi nikdy nebyl a asi věděl i proč. :D Budovy byly takové jako rozpadlejší/opuštěnější, odpadků bylo víc než požehnaně a když jsem zahlídla týpka, jak vylévá vodu z kyblíku na ulici, trhala jsem rekordy v rychlé chůzi stylem: hlavně nanápadně!  :D Sluchátka v uších, hudba na plný pecky, ona dokonale nenápadná chůze a ostře růžové tílko, které celý můj maskovací manévr ve vteřině úplně zabilo - Safra! To byl zas nápad vzít si na sebe něco, v čem zářím na 5km :D

- takhle se suší prádlo po italsku -

Snažím se zorientovat, kde vlastně jsem podle minimapky v telefonu - marně. Kašlu na to, jdu prostě dolů. Moře snad nemůžu minout. :D Ehm. A co to vidí oči mé? Cesta? Ok. Cestička. No vypadá opuštěně, tak jako neškodně. Sice jsou kolem jen nějaké psycho obří skleníky, ale vypadá, že blíž k moři se už asi víc nedostanu. Takže uff nádech, výdech a jdu! Míjím skleník číslo jedna. Vypínám hudbu. Skleník číslo dva a uff nikdo nikde. :)

A tak se vesele ocitám před železnicí na pobřeží. :D No joo. Jenže železnice tady v Itálii není, jako u nás. U nich jsou železnice oplocené ze dvou stran. :D Takže jsem byla kompletně nahraná, teda až na tunel pod ní. No tunel? Tunýlek a fuj?! Plný no raději jsem nechtěla vědět čeho. Ale za ním to bylo! Za ním byl můj modře se vlnící zázrak! :) Kašlu na to! Už jsem udělala větší blbosti. :D

Lezu do tunelu a fuuuu už jsem na druhé straně. :D Stojím na obrovitánských černých balvanech, které jsou takhle podél celého pobřeží. Waaau! Ten pohled je fantasticky neskutečný. Já sama (nutno dodat - zářící na těch X km) stojící uprostřed ničeho na černém balvanu na pobřeží města Ercolana! Teď už jen rozpřáhnout ruce a odletím blahem! :) Jo to je pocit - k nezaplacení. :)

Ale to, že tady stojím a koukám do moře, ještě neznamená, že se v něm koupu, že jo? Safra! :D Začíná se ukazovat, že i když jsou ty černé balvany fakt zajímavé a hezké, tak že je na nich safra pěkné horko. :D S oroseným pohledem se rozhlížím vpravo, vlevo a na každé straně vidím pláž - Ha! 5km nejmíň. Volím si levou stranu - něco tam vidím. :D Kdybych dostala cent pokaždé, když na něco takového pomyslím. Safra já bych byla milionář. :D

- vlevo hleď -

Ono viděné je ústí téměř vyschlé řeky, která teče z města. Moc to tady nevoní a rozhodně to ani nevypadá jako moje "pláž, na které jsem se plánovala okoupat":D Ale vzhledem k tomu, jak šikovně a snadno se mi chodí po těch černých nesmyslech (čti úplně na pytel), tak dojít na kteroukoli pláž bylo nemožné. Teda pokud jsem ze sebe neplánovala udělat topinku. Lezu dolů, skáču a tak podobně a ocitám se na takové jako plážičce. Tady už to vypadá celkem pohodově. :) Fujtajbl říčka teče na druhou stranu a voní tu už jen moře. No jo. Jenže co kdyby? Co kdyby sem někdo přišel? No tak nic. Asi bych ho umušlovala k smrti. :D (během 5 min jsem totiž našla asi tři hrstě mušlí :O) Hladina adrenalinu se přímo úměrně zvyšuje dobou pobytu na "pláži", takže se ani není čemu divit, že po chvíli je systém přetížen a hlásí přehřátí. :D No musela jsem do vody aspoň ťapkama! Uu. Je studená. Šumí a je mi v ní hezky. :) 

 - zenové koryto řeky -

- moje "soukromá" pláž -

- první letošní koupání v moři -

Cesta zpět do civilizace proběhla bez sebemenších komplikací, jen můj úsměv a là "našla jsem moře" musel zářit dál, než moje bezva oblečení. :D Auta troubila nějak víc a na hlavní třídě jsem určitě dostala nejmíň pět žádostí o ruku. :D 

PZO: Abych se dostala na Vesuv, musím se vrátit od pobřeží zpátky nahoru k vlakovému nádraží. Odtud jezdí co 40 min autobusy (velké taxi pro 9 osob) společnosti Vesuvio express. Cesta tam a zpět stojí 20e a zahrnuje i 10e vstup na Vesuv. 

Bod číslo 5: Vesuvio Express. Kupuju lístek a ptám se na čas. Ha! Prý za pět minut. :) No nemám já to štěstí? :D Ejchuchuu. Potřebuju vodu! Umírám horkem. "Prosím vás, kolik stojí tady ta úžasně orosená studená láhev vody?" Jo. 1,5e? No to tě prdím. Otáčím se. Odcházím. "Signorina? 1e." :D Právě jsem dostala svou první lekci smlouvání. :D Cesta "buso-taxíkem" byla (no jak to říct?) vtipná. Já se smála a Francouzi vedle mě vypadali, že v další zatáčce umřou hrůzou. :D Představte si serpentýny a cestu tak úzkou, že musíte troubit, když vjíždíte do zatáčky a pak za volantem typického Itala. :D Když se rozhodl předjíždět, připomínala jsem smíchem bublající potůček. :D

- pohled na trasu -

Cesta nahoru trvá běžným smrtelníkům 30 minut (800 metrový stoupák), ale já ji zdolávám za 15 min. Vůbec se tu nechlubím, že? :P Vesuv je prostě kráter - velký - ok považovaný za jeden z nejnebezpečnějších v Evropě, ale mě teda nijak zvlášť nezaujal. Já jsem si užila ten výhled na moře! Ten mi vzal dech a dal mi pocit, že nic není nemožné. :) Vpravo mám Neapol a vlevo zase Sorrento, ale stejně nejvíc se mi líbí ostrovy v moři - Ischia, Procida a můj favorit Capri. :)

 - Vesuv mě nijak zvlášť neuchvátil -

- v dálce Ischia a Procida -

- ostrov féšák Capri -

- zato výhled mi vzal dech -

POZ: Vesuv/Vesuvio/Vesuvius je živá sopka, která může bouchnout prakticky kdykoli a předpovídat se to dá, pouze 3-4 týdny dopředu. Nebezpečnost sopky je v ale jejím umístění, protože v okolí Vesuvu dneska žije více než 3 miliony lidí! (koukněte na fotky nahoře) A právě to z ní dělá nejnebezpečnější a nejsledovanější vulkán Evropy a možná i světa.

Cestou dolů si poletuju, přeskakuju kameny a předbíhám slimákoidní turisty. :) Na parkovišti pak pokecám s italskými trhovci tzv. italoenglish, kupuju od nich magnetky (do lednicové sbírky) a že jsem signorina bella, tak jsem je dostávám "slevou" :D Ciao Markéta a už sedím v buso-taxi.

- vstup do Herculanea -

Bod číslo 6: Herculaneuum je nádherné, celé pod úrovní města a s mými oblíbenými stromy - piniemi - takže není ani divu, že se mi tady líbí. Chytám poslední šanci na prohlídku, platím vstup 11e a vcházím do ztraceného města. Jsem tady téměř sama (jen já a můj průvodce Lonely Planet). Nasávám atmosféru v záři zapadajícího slunce, vidím antické fresky, tisíce let staré střešní okno, procházím se po původních mozaikách a objímám ten nejhezčí římský sloup ever. Jo a taky potkávám v knihkupectví Čechy z Olomouce. :)

  

Po šťastném návratu domů se potkávám se zrdcadlem a zjišťuju, že připomínám spíše jahodu... Ale safra šťastnou a spokojenou jahodu! :) A Olga čichající k mému nosu dokonce potvrzuje, že i jako jahoda voním. :D

- a tady se rodí "jahody" -

Takže krásný jahodový den všem. :))))

Au-pair po italsku: Monteverginovský výlet na horu (nebo dolů?)

16. dubna 2016 (sobota)

Jako bych si to počasí objednala - nádhera, sluníčko, teploučko, no prostě jedna báseň! :) Už dlouho jsem plánovala, že si vyšlápnu na horu (Montevergine), co pod ní žiju, ale počasí mi pořád nepřálo, buď pršelo nebo bylo zataženo, nebo jsme byli pryč a já to prostě chtěla stoprocentně ideální. Přece tam nepůjdu, když nic neuvidím, že jo? :D

Montevergine v celé své kráse

Důležitá informace: Před pár dny jsem dostala od Giovanny mapu - jooo mapu! :) Chvála bohu za ni! Jsou na ní vyznačené pěší stezky v okolí. Proč ta radost? No protože o tomhle se nedá dozvědět nijak jinak! Italové a internet jsou zjevně nepřátelé na život a na smrt a něco najít se rovná nadlidskému úkonu, který se povede jen pár vyvoleným. :D Takže když jsem konečně držela v rukou ten posvátný dar (tu mapu!) samou radostí jsem Giov musela obejmout a do jedné rána pak nemohla usnout! :D Já vím. Jsem praštěná. :D Dík za informaci. :D

Balím tašku, beru softshelku a po obědě nacpaná vyrážím. Ehm. Výborný nápad se takhle nadlábnout! Po prvním kopečku lituju, že jsem si nechala přidat. :D Abych našla začátek trasy musím jít severně nad město (Ha! Orientační smysl included! :D) Šlapu si to podél cesty. Poslouchám hudbu a jsem ráda, že si tak sama můžu jít. :) Zastaví auto. Z italského dotazu jsem pochopila, že hledají vedlejší město - stačilo říct. "Sorry. I dont know." a okýnko se začalo přivírat. :D Já to tak miluju, jak tady umí jen jeden člověk anglicky. Giovanna :D

můj fialový voňavý vodopád

Vyjít nad město byla řádná fuška! Cestou jsem potkala babičku a pochopila, proč si musí co pár metrů na chvilku spočnout. Neskutečný stoupák! Lituju důchodce, co bydlí až nahoře. Juuu. Jsem tady! Našla jsem to! Vidím ceduli. Vidím cestičku lesem. Juchuuu. :) A už si to šmáruju nahoru.

cedule jako start mé výpravy

(Sentiero dei Pellegrini)

Je tady krásně! Konečně místo, kde není nikdo kolem. Slyším jen ptáčky a vidím psycho zvláštní kytičky. Jdu, jdu, jdu a v tom jsem na něčím poli/zahradě. Nechápu! Vždyť cestou žádná odbočka nebyla a orientační smysl mám zapnutý, tak kde se stala chyba?! Lanovku (italsky funicolare) vidím, ale je před ní hluboký sráz, takže tudy to asi nepůjde. Ok.

vůbec jsem se neztratila :D

Vracím se. Hezký začátek cesty Markéto! :D Jj. Tobě to cestování po svém jde vyloženě hladce. :D Zkoumám mapu a pořád nechápu, kde se stala chyba. :D Vracím se. V tom uvidím jednu úplně zašitou cestičku. Říkám si, to bude asi ona. Ehm. Nebyla! :D

ukázka místní "květeny"

Po cestě vzhůru (prodíráním se ostružiním a jinými keřo-stromy) proklínám italské turistické značení a chci zpátky do Čech. :D Zase jsem došla ke srázu u lanovky. Do pytle! To není možné. Lezu (opravdu lezu) vzhůru, ta cesta tam přece musí být. A taky že jo! Nadšená, že jsem nespadla do srázu, vylezla na cestu a obnovila svůj (evidentně dokonalý!) smysl pro orientaci v krajině, jsem konečně spatřila onu turistickou značku! Juchuuuu. :D Procházím pod funicolare a stoupám a stoupám a stoupám k vrcholu. Mým cílem je klášter na vrcholku hory zvaný Santuario di Montevergine. Když přijíždíte k Mercoglianu úplně na vás z vršku hory září, je totiž celý postavený z bílého kamene.

oficiální cesta, nuda, žádný vzrůšo

PZO (poznámka za okraj): Z Mercogliana až na vrchol ke klášteru vede trasa lanovky - funicolare. Dost se podobá té Petřínské, jen je kapku strmější, delší a s lepším výhledem. :D Nicméně není v provozu! Teda měla být, ale jsme v Itálii. Takže možná příští rok. :D

začátek funicolare dole ve městě
(foceno jindy)

Když si to tak šlapu nahoru, cítím se božsky! Je tu nádherně! Ptáčci zpívají a všechno se začíná zelenat. Nádherné jaro po italsku. :) Přistihnu se, že si prozpěvuju "V nohách mám už tisíc mil" :D Safra! Koukám kolem dokola, jestli někdo nedostal z mého pěveckého výkonu infarkt. A ne! Uff. Vždyť já vlastně ještě nepotkala ani živáčka. :) Ti Italové jsou divní!

V polovině trasy jsem narazila na "odpočívadlo". Byly tam tři dřevěné stoly a jen jeden stál normálně. No posuďte sami.- italská kreativita nezná mezí! Musela jsem si to vyfotit. :D

Uff. Jsem nahoře! Jsem na vrcholu! A jediné, co chci je voda. :D Nacházím pramen, plním láhev a následně i sebe. A ano teď už můžu vstřebávat tu krásu kláštěra. Je fakt pěkný. Ty bílé kameny působí čistě a dokonale kontrastují se zelení všude kolem. :) Parkoviště před klášterem je plné autobusů s italskými důchodci. Věkově nezapadám, ale vzrůstem se ztrácím. :D

Jdu prošmejdit klášter. Okouzlí mě velké schodiště před vstupem, kaple Madonny (viz třetí fotka na výšku níže), jež je malovaná na plátně, má takovou zvláštní atmosféru (Madonna di Montevergine). Zúčastním se mše, popovídám si s jeptiškou a koupím si suvenýr v podobě šampónu vyrobeném místními mnichy. :D

vstup do kaple z malého náměstí uvnitř kláštera

 

POZ (poznámka za okraj): Vlevo před klášterem je zelená socha zakladatele kláštera (San Guglielmo - dík wiki :) se svým věrným psem. Uvnitř samotného kláštera je několik kaplí/lodí. Napočítala jsem celkem tři, přičemž v té největší se konala mše, jíž se skutečně lidé účastnili. Italové jsou neskutečně pobožný národ, není to jen představa. Je to fakt! A Neapol se svými cca 400 kostely to dokazuje!. :D V klášteře je místnost (ta s jeptiškou), kde lidé chodí darovat takové stříbrné plíšky (velikost cca 15x15) společně s poděkováním za splnění jejich modliteb. Jsou to lidé, kteří byli například vážně nemocní nebo po úrazu, nebo se modlili za početí. Dřív tady lidé nosili dlahy nebo protézy. Prý to bylo dost nechutné, tak zavedli tyhle stříbrné plíšky v různých tvarech - srdce, ruka, noha, dítě.. :D

dostala jsem od místního trhovce nějakou dobrotu
(asi jsem vypadala hladově :D)

vpravo je schovaný trh
(doslova schovaný - 10 schodů dolů a z cesty nejde ani vidět)

Jdu se podívat kolem kláštera a narazím na další turistickou značku! Hmm. Že by ta směrem k jezeru? Ne. Po cca dvouset metrech musím přelézt ostnatý plot a překročit dva padlé stromy, ale za to, co uvidím, to opravdu stojí! Nechápu nic! Je to taková krása! Jsem opravdu a skutečně na vrcholu!

Evidentně jsem tady letos asi i první návštěvník (a s italskou láskou k pěší chůzi možná i poslední :D) Ty hory v dálce jsou famózní! Nedokážu ani z poloviny popsat ten pocit, kdy si tak sedím na kameni, houpu nohama a mezi mými růžovými Neapolskými tkaničkami vidím moje městečko - moje Mercogliano. :)

Tam dole bydlím! Heč. :D

Fascinovaná a opařená atmosférou vrcholku hory úplně zapomínám na čas a sluníčko mi začíná zapadat. No ne ne! Já chtěla ještě k jezeru! To nestihnu. Míjím podivné rostliny, co vypadají jako petržel křížená s koprem. Jako fakt! Bylo to všude. :D A mířím šupito presto dolů. Mám cca hodinku, než mi zapadne sluníčko. Ehm! Mám co dělat! :D

A to je sakra co? 

Speciální upozornění pro starší osoby (zejména pro mou drahou maminku):

Níže uvedený text vám zcela jistě neudělá dobře a zajisté ve vás také vyvolá potřeby kritiky jednání autorky článku, proto doporučujeme v rámci zachování klidného spaní a zbytky nervů DÁLE NEPOKRAČOVAT VE ČTENÍ!!! Děkujeme. :) 

A právě proto, když dojdu do místa, kde se kříží turistická trasa s funicolare, tak se rozhodnu na ní vlézt a sejít to až dolů právě po ní!!! Joooo já vím. Není to zrovna nejmoudřejší rozhodnutí, ale já byla vždycky magor, tak co? :D No a nebyla jsem přece sama - měla jsem telefon! :D

 

První myšlenky po vstupu/vlezu na lanovku: Telefon? Mám. Funkční nohy? Mám. Spěchám? Jako sviňa. :D To zvládnu! Aspoň budu mít zážitek! Nádech, výdech. Ok. Klidná moc nejsem, tak repete. První kroky dolů se mi klepou kolena (a to řádně). Jsem opatrná, jak nejvíc to jde! Ale už si dokážu představit, jaká je tepová frekvence gazely prchající před gepardem. :D Dívám se vzhůru. Nene! Ta kabina lanovky se nepohnula, že ne??? Zírám. Mžourám. Ne! V klidu. Jenom jsem paranoidní a mám halucinace jinak pohoda. :D Asi po kilometru mé nohy prudce litují rozhodnutí jít touto cestou a má hlava pro změnu přemýšlí nad tím, jestli ty kabely vedle jsou pod proudem nebo ne. :D A ehm. Ne! No to byl teda nápad Markéto! Safra. Bože!

světlo na konci tunelu dostalo nový rozměr

Zkrátím to. V průběhu cesty minu několik mega velkých plechovek s barvou, chvílemi si hraju na horolezce, ptz zrovna na té mojí straně (levé) chybí v určitých úsecích schody, projdu menším vodopádem a na závěr se kapku plazím tunelem. Do konce zbývá asi ještě kilásek, ale moje nohy začaly trénovat na Goťáka. Ne! Fakt. Ještě se mi nikdy takhle neklepaly. :D Raději "vystupuju" hned, jak je to možné. Přelézám plot s ostnatým drátem a ocitám se na silnici. Ooooo bože! Jak já miluju tenhle rovný povrch. Je takový hlaďoučký a nikde žádný schod. Hmmm. Prostě dokonalost. Tomu byste nevěřili!!! :D Oddychuju a objímám nejbližší zeď. Jupíí. Zvládla jsem to!

tady jsem vystupovala :D

Ha! Bohužel ještě nejsem doma, zbývá mi ještě možná 1/3 cesty. Safra porte! To jako fakt? Teleport prosím! Umírám. Klepu se a nechápu, že je to tak daleko. :D Jj. Pro příště si rozhodně rozmyslím dělat taková adrenalinová vystoupení! No ehm. Raději mlčím. :D

Zážitek neskutečný! Klášter hezký, výhled famózní, pocit na vrcholu neměřitelný, ale ta cesta dolů děcka! To bylo něco!

Aneb jak Masha překonala své hranice a rozšířila svůj taneční repertoár. :D

nejhezčí výhled na světě
(tedy aspoň pro dnešní den :)